Záměr Refaimů

Chapter 1

Kapitola první

Oděsa. Ukrajina. Současnost.

— Ištar... Ištar... Ištar¹...

„Sním nebo bdím? Znovu. Už nemůžu! Vždyť to všechno skončilo teprve nedávno..."

Sotva před dvěma hodinami se Ištar vrátila do svého těla, které jako vždy po astrální seanci nesnesitelně bolelo a zdálo se cizí a nepřátelské, jako by ani nechtělo přijmout svou paní nazpět.

Je však ona paní svého těla? A vůbec, kdo tady komu vládne? Brrr... Co je to za hloupé myšlenky?

— Ištar... – tmavošedá mlha zmateného a naprosto nesmyslného snu se začala rozplývat, rozum postupně přicházel k sobě.

— Ištar... Ištar... – neúnavně opakoval až bolestně milovaný hlas.

Ne, nezdá se jí to, je to on...

Tento hlas rozechvíval tělo i duši sladkou malátností a hrůzou zároveň. Hlas, který bys raději navždycky zapomněl, když ho slyšíš. Jakmile však umlkne, začneš vzývat všechny duchy podsvětí a žadonit, aby znovu zazněl. Hlas, který nutí celou tvoji bytost, aby toužila po smrti a opíjela se tímto přáním.

To je on – můj vládce! Je opět tady! To znamená, že mě potřebuje! Tedy už se na mě nezlobí! Nemůže se přece dlouho zlobit na svou Ištar, i když pokaždé, když vidíš jeho hněv, zdá se ti, že je to tvoje poslední chvíle na světě...

Poslední chvíle? No tak ať! Slíbil mi přece, že budu jednou z kněžek pekla! Ano, tam budu jeho ženou, zákonitou manželkou. Slíbil mi to.

— Ištar...

Toto podivné jméno dostala Cila Akerfeldová docela nedávno na pravidelném festivalu stoupenců hnutí New Age², který se už podruhé konal ve stanovém městečku na ohromném nezastavěném prostranství na okraji Oděsy. Bylo jich šest: čtyři chlapci a dvě dívky, veselá parta, kterou sem zaválo nudné letní nicnedělání a obyčejná mladická zvídavost. Tenkrát to nikdo nebral vážně – prostě běžné veselé dobrodružství ve stylu babiččiných pohádek o vědmách, čarodějích a strašidlech.

Zpočátku bloumali od stánku ke stánku. Jen tak, nic zvláštního, jakási laciná jarmareční fraška: tu ti nabídnou hádání z ruky, tam zase šoupají talířkem po stolku. A támhle je nějaký tlustý upocený mužíček, který se usilovně pokouší skučením a strašným hlasem všechny přesvědčit, že je velké médium a právě teď hovoří s nikým menším než s duchem samotného šíleného římského císaře Nerona. A všude šmejdí až nevkusně pomalovaná a do krajnosti potetovaná podezřelá individua v červených hábitech, která se snaží obestřít sebe sama intrikánskou tajemností a záhadností.

Celkový první dojem vypovídal o tom, že den je zabitý a peníze za taxi vyhozené oknem. Lepší by bylo bývalo snad i jet s tátou a mámou k moři: byla by to také nuda, ale aspoň by byla nablízku voda, což by v takovém horku vůbec nebylo k zahození.

Byli tam ještě jacísi podivíni, kteří sami sebe nazývali následovníky Ješuy³. Nedokázali vymyslet nic chytřejšího, než všem zájemcům vykládat sny a předpovídat budoucnost – říkali tomu osobní proroctví.

Sofii vyložili sen – řekli, že bude v nedělní škole dětem vykládat o Bibli. Tahle Sofinka, pro kterou vrcholnou náboženskou událostí života bylo předčítání úryvku z knihy Ester během oslavy vlastní bat micvy⁴? A v křesťanském kostele byla jen jednou – na křtinách neteře své pravoslavné kamarádky. A i to bylo potají, aby o tom nevěděli její rodiče, kteří sice nejsou ortodoxní, ale přece jen jsou židé a ctí tradice svého národa.

Cila pak obdržela osobní proroctví, nad kterým se div nepotrhala smíchy: směšný zrzavý, asi osmnáctiletý mladík s naivně dětskýma chrpově modrýma očima nasadil velmi vážný obličej a poněkud vzrušeným hlasem jí sdělil, že nad ní visí velice vážné nebezpečí duchovní povahy, které může ohrozit její pozemský život i věčný úděl. Poté dodal, že jejich Bůh, Ješua, to všechno může změnit a prokletí zničit, ale k tomu se Cila musí celým srdcem k Němu obrátit.

Je pravda, že Cila tehdy sotva zadržela smích, ale nechtěla se toho dobrosrdečného chlapce s rezavými řasami dotknout. Ale kde jsou židé, a kde je Ježíš? Nakolik v této komické situaci mohla, odpověděla zdvořile, že určitě jednou obrátí své srdce ke křesťanskému Bohu, Ješuovi, a dokonce mu odevzdá svůj život, ale někdy později, až uběhne tak šedesát – sedmdesát let, kdy už se jí život omrzí. V tu chvíli celá jejich parta, která se už nedokázala udržet, propukla v bujarý mladický řehot a riskovala tak, že zlomí srdce mladého proroka. Rezavý mladík se ale vůbec neurazil, jen se na ně podíval takovým způsobem, jakým hledí lékař na beznadějně nemocné lidi – s lítostí a soucitem. Řekl, že se tak jako tak bude za ně všechny modlit, a zvláště za Cilu. Dívka na to ironicky odpověděla, že velice děkuje, ale že to ani nestojí za to, aby se tolik staral o její nesmrtelnou židovskou duši, tím spíše, že ani ona sama v její existenci nevěří.

Pak tu byly další stánky a další podivíni – senzibilové, věštci, spiritisté, kouzelníci či čarodějové. A opět totéž – spiritisté, kouzelníci, věštci, senzibilové. Cilu však neopouštěl pocit, že je to všechno nějaké prázdné, vykonstruované, neskutečné. Na chvíli se začala vážně zabývat myšlenkou, jestli se nemá vrátit k rezavému prorokovi. Zatoužila náhle vyptat se ho podrobněji na Ješuu. Vždyť oni v něho skutečně upřímně věří a nakolik Cila věděla, byl skutečným židem. V každém případě je v nich, v těch podivných vyznavačích křesťanského Boha na rozdíl od všech ostatních, něco opravdového a nefalšovaného.

Cila se však už ke Kristovým následovníkům nevrátila, protože v následujícím stánku potkala svůj osud. Konečně našla to, kvůli čemu přišla na tento svět. Setkala se s Ním.

U vchodu do stánku seděla asi třicetiletá žena. Říci o ní, že byla krásná, je málo. Byla překrásná: modročerné vlasy, stažené v týlu do pevného dlouhého ohonu, až nepravděpodobně rafinované a pravidelné rysy na ušlechtilé tváři, mandlové oči jako u pohádkových perských krasavic. Černé přiléhavé šaty po kotníky pevně obepínaly ideální postavu. Mužská část party úplně ztuhla. Byli šokovaní a zaskočení neočekávaným zjevením.

Žena seděla za stolem napůl otočená k příchozím a upřeně se na mladé lidi dívala. V tom pohledu bylo cosi nepochopitelného, co vzbuzovalo nepokoj a pocit jakési svíravé duševní bolesti, a přitom podivným způsobem poskytovalo potěšení. Byla v něm navíc jakási nelogičnost, asymetrie, anomálie, dojem, že něco není v pořádku. Když se všichni jakž takž vzpamatovali z prvního dojmu, pochopili, čím to je: ženino pravé oko bylo krásně hnědé, zatímco levé bylo modročerné, stejné barvy jako její vlasy.

A pak se stalo to, co život obyčejné studentky střední školy, která právě postoupila do maturitního ročníku, převrátilo vzhůru nohama. Hypnotizující pohled bez jediného mrknutí, kterým žena všechny přejela, se zastavil u Cily. Dlouho se na ni upřeně dívala. Během těchto nekonečných vteřin se dívce zdálo, že kdosi pronikl do samého centra její osobnosti a zná všechny její nejtajnější myšlenky. Zmocnila se jí nepopsatelná hrůza, ale současně i zvědavost, zájem o nové vjemy a silné tušení něčeho zakázaného, ale velice žádoucího.

— Ištar, kde jsi byla tak dlouho? Velmistr na tebe už dlouho čeká – pronesla – s ohledem na svůj štíhlý krk nečekaně hlubokým hlasem čarodějnice, a pokynula hlavou směrem k tmavě rudému sametovému závěsu za svými zády. O tom, že je to opravdu čarodějnice, už nebylo pochyb.

Cila jako očarovaná proplula kolem ženy, vklouzla za oponu, a uviděla Jeho…

Ištar teď často vzpomíná na toho dojemného zrzavého následovníka Ješuy. Tenkrát na Cilu pohled mladého muže neučinil žádný zvláštní dojem. Ale teď, pokaždé když si vzpomene na výraz jeho tváře a soucit v očích, naplní její srdce nevysvětlitelný pocit nenávisti a až neuvěřitelná zuřivost.

Ach, kdyby tak mohla toho nenormálního samozvaného proroka potkat teď! Vysmála by se mu do očí. Řekla by mu, kdo teď je, ta dříve zcela nezajímavá dívka, které se pokusil vnutit svoje nanicovaté proroctví. Ona, Ištar, je první kněžkou Řádu temných Avimů⁵, vyvolená nevěsta samotného Baala⁶, velmistra mocného řádu a vládce všech Avimů, kteří chodí po světě.

A jaká ji čeká budoucnost! Stane se zákonitou a jedinou manželkou všemocného pána a jednou z kněžek pekla, jíž se po celou věčnost budou klanět duše zemřelých a která bude podle svého rozmaru rozhodovat o osudech všech, kteří budou po následující tisíciletí v gehenně mučeni! To všechno jí slíbil její pán, její milý, její ženich…

Ano, v současné pozemské říši není jeho jedinou, zatím se o něho musí dělit s několika zlatokopkami. To je ale možné pochopit, s tím se lze smířit. On není obyčejný smrtelník, ale potřebuje ženy jen tak, kvůli tělu. Zatím se stýká s těmi courami, aby ochraňoval ji, svou Ištar.

Přes svou veškerou moc a přitažlivost se Cily ani nedotknul, ač by mu nedokázala nic odepřít. Velmistr řekl, že se nejprve musí naplnit Velká svátost manželství. Cila ještě nevěděla, v čem tato svátost spočívá, ale ona to nakonec nepotřebuje znát.

A vůbec, ona mu prostě věří, vždyť on je vládce, je pán, velmistr a její miláček.

A právě teď ji, svou nevěstu, znovu volá…

— Ištar…

Chapter 2

Kapitola druhá

Praha. Česká republika. Současnost.

— Haló, zde recepce kanceláře Patrika Solda. Ano, pan Sold je u sebe, ale bohužel je nyní velmi zaneprázdněn a nemůže vzít sluchátko – efektní asi pětadvacetiletá blondýna v purpurovém značkovém business kostýmu od známého módního návrháře – ztělesněný ideál osobního referenta šéfa Evropského útvaru ohromné mezinárodní finanční korporace STM, jejíž hlavní kancelář se nachází na Wall Street – ladným pohybem položila telefonní sluchátko na místo a znovu se pohroužila do jakýchsi komplikovaných diagramů na obrazovce monitoru.

Jelena začala plnit povinnosti referenta v jedné z nejúctyhodnějších a nejluxusnějších kanceláří Prahy docela nedávno, asi před měsícem. Označení „kancelář" se k tomuto místu, na kterém se mladá žena ocitla díky přízni osudu, příliš nehodí. Společnost, v níž Jelena Beruf pracovala, zabírala šest posledních poschodí budovy o dvaceti sedmi patrech, postavené podle posledního výkřiku konstrukčních technologií.

Tato stavba samozřejmě nebyla mrakodrapem – v Praze se mrakodrapy nestaví. Ale rozmach a neomezené finanční prostředky se odrážely ve všem: v bohatství vnitřního zařízení, kde high— tech jakýmsi sotva postižitelným způsobem ladil s prvky východního přepychu, i v úžasných restauracích na každém poschodí, kde se spolupracovníkům podávala nejneočekávatelnější exotická jídla všech ras a národů světa, a to vše na účet společnosti; v nábytku, až neuvěřitelně drahém a elegantním, v rozvinutém technickém vybavení kanceláří. Jistě už není třeba se zmiňovat o tom, že bazény, fitness a další „maličkosti" byly v této pohádkové budově zcela samozřejmými příjemnými doplňky. Celkem vzato, i když Jelena žila v Evropě již více než sedm let a pobývala i v mnoha jiných zemích včetně USA, takové okázalé bohatství a současně promyšlenost, komfort a praktičnost, s jakou se setkala v budově své nové společnosti, neviděla dosud nikde a nikdy. První dvě poschodí budovy zaujímalo obchodní centrum, a ostatní patra se draze pronajímala jako kanceláře jiným prosperujícím společnostem, které však byly mnohem méně úspěšné, než STM.

Jelena objevila tuto pracovní nabídku na známém internetovém portále a v první chvíli nevěřila vlastním očím: jedna z největších severoamerických finančních korporací, proslulá svými nespočetnými miliardami, vydělanými na trhu cenných papírů a na Forexu, známá také stálou podporou vlivných lobbistických uskupení v senátu a kongresu USA, vypisovala konkurs na místo s funkcí osobního referenta prezidenta Evropského útvaru, sídlícího v Praze, pana Patrika Solda.

Kdo by neznal pana Solda? Jeho jméno je skloňováno ve všech pádech na stránkách časopisů, v televizních zprávách i internetových zdrojích, a zájem o něj už nejméně rok neopadá. Pravý Američan. Závratná kariéra – za několik měsíců postoupil od nevýznamného burzovního makléře až k postavení šéfa jednoho z největších a nejperspektivnějších útvarů společnosti! Miliardy, které společnosti STM vydělal díky několika jím navržených nečekaných a originálních rozhodnutí investovat do na první pohled neperspektivních cenných papírů a projektů, vyvedly STM zprostřed mnoha sotva prospívajících společností, kterých jsou na Wall Street tisíce, mezi špičku finančního trhu. Prostě, dosud neznámá makléřská kancelář střední velikosti se stala finančním monstrem s tisíci malých i velkých filiálek po celé zeměkouli a hrozbou pro velké společnosti na celosvětovém finančním trhu akcií, valut, futures a nejlákavějších státních obligací.

Co se týká pana Patrika Solda – to je ztělesnění půvabu a kouzla. Dobyvatel ženských srdcí, který si však své obdivovatelky drží spořádaně od těla, neboť podle legendy, vytvořené pro žurnalisty, je toho názoru, že láska z muže dělá slabocha. Sportovec a krasavec ve stylu klasického amerického snu. Tento mladý třicetiletý muž nenechal vůči sobě nikoho lhostejným: jedni k němu nepokrytě vzhlíželi a pěli na něho ódy, druzí ho jednoduše nenáviděli a těžko skrývali svoji bledou závist.

Všechny kompetentní osoby považovaly jmenování Patrika Solda do funkce generálního ředitele celé STM zcela přirozeně jenom za krátkodobou záležitost. Všichni o tom hovořili zcela otevřeně, ale pan Sold, když něco takového zaslechl, se chlapecky ostýchal, klopil oči a prosil, aby mu nepochlebovali něčím, o čem on nesmí ani snít. Tato skoro až dívčí skromnost byla dalším důvodem ke chvále a obdivu ctitelů, stejně jako k nové vlně sarkasmu ze strany nepřátel.

Tedy, Jelena Beruf, když si přečetla inzerát o volném místě ve společnosti STM, zpočátku zavětřila nějaký podvod nebo podivný žert: zvláštní bylo už to, že taková seriozní společnost k hledání pracovníka na tak záviděníhodné místo použila obyčejný inzerát na internetu. Vždyť mohou mít k dispozici nejdražší pracovní agentury ve státě i na celém světě, které by jim dokázaly najít nejlepší profesionály v jakémkoliv oboru. A druhé, co dívku zaráželo, byly požadavky na uchazeče, nebo spíše jejich naprostá absence: oznámení obsahovalo jen jakýsi blábol o pohovoru na téma zjištění osobního karmického souladu s budoucím šéfem.

Jelena jako zcela střízlivě uvažující člověk, který nevěří ve štěstí padající z nebe, začala číst jiný inzerát na volné místo, pak další…. Brzy si ale uvědomila, že se jenom dívá na písmena, nevnímá smysl napsaného a její myšlenky se stále točí kolem oznámení společnosti STM.

Na druhou stranu, co když je to pravda? Říkala si: Vrtochy bohatých jsou nám často nepochopitelné, ale pokud bys nevyužila každou šanci, mohla bys pak hořce litovat. V každém případě, kvůli čistému svědomí, je třeba udělat všechno, co závisí na tobě. S těmito myšlenkami popadla Jelena sluchátko telefonu a vyťukala číslo, uvedené v inzerátu. Ozvali se okamžitě, jako by netrpělivě čekali na její zavolání:

— Společnost STM, co pro vás můžeme udělat? – ozval se bezchybnou češtinou příjemný hluboký ženský hlas.

V tom hlase bylo cosi zvláštního, co vyvolávalo protichůdné pocity: cosi na hraně mezi nevysvětlitelnou úzkostí a sladkým očekáváním.

— Volám kvůli volnému místu na pozici osobního referenta vedoucího Evropského útvaru – vychrlila Jelena jedním dechem a uvědomovala si přitom, jak nejapně to zní. Navíc sama sebe utvrzovala v pocitu, že byla zatažená do jakési hloupé frašky.

— Uveďte, prosím, vaše celé jméno – pokračoval nevzrušeně ženský hlas na druhém konci linky už v bezvadné angličtině.

— Jelena Beruf, rok narození…

— Děkuji, to stačí… – nenechala ji žena domluvit a po třívteřinové pauze pokračovala: — V pořádku, vyhovujete nám…

— Jak vám „vyhovuji" — vykoktala dívka a pokoušela se vyrovnat s šokem – v inzerátu se psalo o pohovoru…

— Pohovor právě proběhl. Jste přijata. Myslím, že není třeba mluvit o projednání výše vašeho platu v naší společnosti – to by byla zbytečná ztráta času. Dovolím si předpokládat, že s takovým platem byste jinde v nejbližších deseti letech sotva mohla počítat. Váš první pracovní den začíná v pondělí v 8:00 hodin. Jenom se ohlaste pracovníkovi ochranky ve vestibulu naší společnosti. Brzy nashledanou. Mějte se hezky, slečno Beruf.

— Nashledanou, slečno… – ve sluchátku už bylo slyšet jen pravidelný tón. Jelena se snažila strávit tento vpravdě vesmírný jev, jehož účastnicí se právě stala. V tu chvíli nebyla schopna pro to, co se odehrálo, najít jiný výraz.

Mladá žena, dosud jako napůl omráčená, si uvědomila, jak moc jí někdy chybí moudrá rada člověka, který by ji upřímně a nezištně miloval.

V tu chvíli zatoužila, aby byla nablízku maminka. Moci si tak položit hlavu na její rameno, slyšet konejšivá slova, poradit se s ní. Ale maminka už dávno nebyla. Otec, pastor velkého evangelického sboru na jihu Ukrajiny, říkal, že je teď v nebi a nic už jí nechybí, na rozdíl od nich, pozemšťanů.

Ale Lena se už dávno rozhodla nevěřit těmto pohádkám o nebi, pekle, andělech, démonech a jiných hloupostech. Když maminka zemřela, bylo Jeleně dvanáct. Tehdy se rozhodla, že svůj život si bude řídit sama a jednou provždy od sebe odkopne náboženství, které nedovedlo zachránit jí nejdražšího člověka před nesmyslnou smrtí. Maminka zemřela následkem neznámé tropické nemoci během misijního výjezdu do Afriky. Jistě, Lena, jako dcera pastora, až do svého odjezdu do Prahy navštěvovala kostel. Všechno, co se tam dělo, v ní však vyvolávalo odpor, vzpouru a podráždění.

Její vztahy s otcem se od mámina úmrtí neurovnaly. Jaké ty vztahy také mohly být, když Jelena považovala otce za jediného viníka celé tragédie? Když už na ten výjezd jel, proč musel brát maminku s sebou? Rodiče se ale snažili za všech okolností být spolu, a tohle byla šance – američtí přátelé – misionáři je pozvali na výjezd. Kdysi, ještě v dětství, dívka přemýšlela o tom, že měl raději zemřít otec, a maminka se mohla vrátit domů živá.

Jak běžely roky, pochopila Lena, že čas rány neléčí, jenom otupuje bolest a vyostřuje pocity nechuti vůči lidem. Mladický maximalismus a otevřený protest proti otci je už minulostí. Zůstala sotva postižitelná bolest, pocit čehosi nalomeného, neúplného, vnitřně neuzavřeného, a také dokonalá lhostejnost k blízkému člověku. Aby s otcem definitivně skoncovala, přijala dívčí příjmení své matky, která byla potomkem německých kolonistů v Oděse. Tak se stala Jelenou Beruf.

Kolikrát už se otec snažil obnovit vztahy, vysvětlit, že vinu za všechno dává sám sobě, trápí se možná víc, než Jelena, že potřebují držet při sobě a důvěřovat Bohu – ale pokaždé narážel na nepřekonatelnou chladnou zeď v dceřině nitru a slyšel jedinou odpověď – mlčenlivou lhostejnost vůči svým slovům.

Na světě existoval ještě jeden člověk – bylo to sluníčko, jak v dětství Lena říkala svému mladšímu bráškovi Alexandrovi. Saša byl o sedm let mladší než ona a skutečně připomínal sluníčko – zdědil po matce krásnou hustou rezavou kštici, kterou nikdy nedokázal udržet učesanou, a mírnou ušlechtilou povahu. Jelena spíše připomínala otce – byla vysoká, světlovlasá, tvrdá, cílevědomá a často neoblomná, když šlo o rozhodnutí, které už jednou učinila. V dětství se dívka musela často bratra zastávat, když mu na dvoře vrstevníci nadávali do zrzounů a svatoušků, a někdy došlo až na krev.

Avšak problém tkvěl v tom, že bráška, nehledě na matčin jemný charakter, šel ve stopách svého otce – tak se pohroužil do své víry, že nechtěl slyšet o ničem jiném, než o službě Bohu. Šel však ještě dál – spojil se se skupinou podivných lidí, kteří si říkali následovníci Ješuy a modlili se v nesrozumitelných jazycích, a proto se nemohli dobře snést s normálními církevními organizacemi. Navíc tvrdili, že mnozí z nich mají dar proroctví, dovedou vykládat sny, léčit nemoci a vyhánět démony.

Celkem vzato, otcovo srdce bylo zlomeno potřetí a teď už nadobro. A jestliže si dělal ještě naději, že by bloudící dceru mohl modlitbami uchránit před lákadly tohoto světa a navrátit do otcovského domu, vytáhnout synka Sašu, svou poslední naději a oporu ve stáří, z okovů zhoubného kacířství, se mu jevilo naprosto nemožné. A tak se stalo, že on, biskup a starší pastor jedné z největších evangelických církví Ukrajiny a také veškerého postsovětského prostoru, Michal Pravý, ve věku málo přes padesát, v poslední době značně fyzicky zeslábl a začal mluvit o předání namáhavé služby mladým pomocníkům. Stále častěji se začal uchylovat do ústraní své malé modlitebny, která byla jeho pýchou, poněvadž ji kdysi postavil vlastníma rukama.

Když Jelena chodila do desáté třídy, navštívili jejich církev misionáři z Čech. Byli to potomci světoznámých Moravských bratří. Lena se s některými z nich velmi sblížila. Asi po roce strejda Petr, jak nazývali mohutného dobromyslného Čecha s hromadou šedivých vlasů a stejně šedivými vousy, zprostředkoval Jeleně možnost přijet do Čech, aby mohla nastoupit na Karlovu univerzitu v Praze. Cílevědomá a schopná dívka celý rok před tím studovala český jazyk a bez jakýchkoli potíží se na tuto prestižní vysokou školu dostala a ukončila ji s vyznamenáním.

Následoval rok stáže v malém dřevozpracujícím podniku, kde Lena načerpala obstojné pracovní zkušenosti. Pak ještě rok pracovala v podobné malé a nevýznamné společnosti na vývoz pivního sladu, odkud byla následně propuštěná kvůli snížení stavu zaměstnanců. Ano, krize let 2009 – 2010 sotva komu udělala radost.

Prostě, růžové brýle se rozbily a život ukázal dívce svou tvrdou tvář. Byla už tři měsíce bez práce, našetřené prostředky se blížily k nule a žádná perspektiva na obzoru: všechno, co se na trhu práce nabízelo, se víc hodilo k přivydělání studentům, než pro absolventa jedné z nejlepších univerzit Evropy s dvouletou profesní stáží.

V takovém duševním rozpoložení objevila Jelena Beruf inzerát o volném místě, které tak závratným způsobem změnilo její život. Lena dostala to, o čem se neodvažovala snít ani v těch nejsmělejších fantaziích.

Bylo tady však několik „ale", která jaksi tajemně a nepochopitelně kalila radostné rozpoložení dívčí duše a nedovolovala jí vychutnávat si život plnou měrou…

Jedním z těchto „ale" byl podivný telefonát v pondělí časně ráno, právě před začátkem prvního pracovního dne v kanceláři STM. Když Jelena spatřila na displeji svého telefonu ukrajinské číslo jejího bratra, ulekla se. Muselo se stát něco opravdu vážného, když se bráška kvůli tomu vzbudil v půl šesté ráno, aby jí zavolal.

— Leno, Leno! Poslouchej pozorně a nepřerušuj mě! Dnes v noci jsem viděl Božího anděla, který mi řekl, že jsi ve velkém nebezpečí! Nabídnou ti práci, velmi dobrou, ale ty to musíš odmítnout! Nesmíš tam jít! Je to past! Leno, slyšíš? – ze sluchátka se ozývalo rychlé drmolení.

— Sašo, za prvé, ahoj! Za druhé, velmi dobrou práci mi už nabídli. A za třetí, rozhodla jsem se tu nabídku přijmout a právě se pokouším udělat si snídani před prvním pracovním dnem.

I když Jelena bratra velice něžně milovala, Sašův nesmlouvavý tón a zvláště to, co řekl, Jelenu z nějakého důvodu uvedlo do stavu krajního podráždění. Jak dlouho se ještě bude chtít míchat do jejího života a vnucovat jí něčí vůli, ať je to třeba samotný Bůh? Ona je sama svou paní, je konec konců dospělá. A vůbec, co si tenhle kluk o sobě myslí? Udělal by lépe, kdyby uvažoval o studiu na nějaké vysoké škole, namísto organizování nekonečných modliteb s podobnými individui a povaleči, jako je on. A ještě si hraje na velkého proroka!

— Leno, prosím! Věř mi, že je to moc, moc vážné! Nechoď tam! Bůh pro tebe má mnohem lepší řešení! Leno…

— Poslyš, brácho! Jsem už tři měsíce bez práce, jestli tě to vůbec zajímá! A když budu dál sedět a čekat nějaké řešení od Boha, tak nejdříve ze všeho brzy umřu hladem a ještě dřív mě vyhodí z bytu a kvůli neplacení mi seberou auto! – nenechala ho domluvit Jelena a zvýšila hlas.

Nejvíc ji dráždilo to, že jaksi podvědomě cítila, že tento „holobrádek" má tentokrát pravdu. Rozčilení dospělo k bodu varu a nezadržitelně se blížil výbuch emocí. To jí před prvním pracovním dnem ještě scházelo! Jelena se silou vůle opanovala a klidně, nakolik toho byla v dané situaci schopná, i když se jí to moc nepodařilo, řekla:

— Jestli si budeš chtít jen tak pokecat a ne mi vykládat, co bych měla nebo neměla dělat, tak zavolej! Budu moc ráda. A teď mi promiň, musím se vypravovat! – Jelena zavěsila dřív, než Saša stačil cokoli namítnout.

Od té doby uplynul skoro měsíc. A v průběhu tohoto necelého měsíce se s novou referentkou Jelenou Beruf na jejím atraktivním pracovišti začaly dít různé věci, ze kterých jí nebylo moc dobře, a ona začala zcela náhodně zjišťovat fakta, která dodávala Sašovu telefonátu vysloveně zlověstný smysl…

Chapter 3

Kapitola třetí

Oděsa. Ukrajina. Současnost.

Na kraji hustého černého lesa rval vítr větve z vrcholků staletých borovic. Zdálo se, že všechny živly v jednom okamžiku zešílely a rozhodly se zničit všechno živé kolem. Černé mraky s temně rudými odlesky jako kotouče dýmu z požáru neustále měnily své tvary, dotíraly na les a rdousily jej svou drtivou masou. Zahalovaly nebe z jednoho konce na druhý a nedovolovaly svitu hvězd, aby pronikl na zem… Pouze měsíc mohl svobodně vydávat své krvavé světlo, ale tam, kam proniklo, rozprostřela se pak ještě větší temnota.

Přímo z lesa směrem k pšeničnému poli, šumícímu a vlnícímu se ve větru, vedla pěšinka, která v měsíčním svitu vypadala jako purpurově rudá. Po této pěšině spěchala dívka v bílých šatech, ušpiněných od šedého prachu. Vyšla z lesa a zamířila přímo k poli, ale náhle mezi ní a polem přímo ze země vyrostl ohromný černý větrný vír, který se svým vrcholem opřel o olověné nebe a splynul s kotouči mraků. Dívka šla se zavřenýma očima a zdálo se, že se ničím neznepokojuje. Blížila se ke smršti, která podle všeho na ni čekala a stále se u své základny rozšiřovala. Ještě několik okamžiků, a neúprosný živel tuto nic zlého netušící chudinku pohltí a rozdrtí ji ve svém objetí. Ale v poslední chvíli se nešťastnice zastavuje a obrací tvář. Já ji znám. Bože – to je Lena! Leno, Leničko, sestřičko, stůj!

Bože, zase ten sen, ale tentokrát byla mnohem blíž k té vražedné smršti, která sama o sobě byla aspoň třikrát mohutnější a hrozivější. Polštář a slabá letní přikrývka byly mokré potem. Už před měsícem jednou Saša tuto hrůzu prožil, ale zprvu ještě plně nepochopil, co sen znamená. Tehdy se mladík