A Normal Boy: Normální kluk

(ebook)

Obsah knížky

A normal boy

Copyright

Obsah knížky

Kapitola 1: Poděkování

Kapitola 2: Minulost

Kapitola 3: Pohádka

Kapitola 4: Probuzení

Kapitola 5: Uvědomění

Kapitola 6: Proměna

Kapitola 7: Kariéra

Kapitola 8: Modrý anděl

Kapitola 9: Dovolená

Kapitola 10: Cesta zpět nahoru

Kapitola 11: Konec kapitoly

Kapitola 12: Spojené Království

Kapitola 13: Tvrdá práce

Kapitola 14: Zakopnutí

Kapitola 15: Zpět na trať

Kapitola 16: První výsledky

Kapitola 17: Podvědomí

Kapitola 18: O krok blíže k cíli

Kapitola 19: Nabídka

Kapitola 20: Přestávka?

Kapitola 21: Škola

Kapitola 22: Začátek ve velkém

Kapitola 23: Červené zlo

Kapitola 24: Přípravy

Kapitola 25: Royal Rumble

Kapitola 26: Oslava

Kapitola 27: Za hranice možností

Kapitola 28: Wrestlemania

Kapitola 29: Dojatý

Kapitola 30: Premiéra

Normální kluk

„Každý z nás se občas v životě dostane do situace, že neví, kudy kam. Většina z nás ani nemá představu, co by vlastně chtěla v životě dělat, či dosáhnout a vše nechávají na náhodě. Já jsem vždy měl ve všem jasno, ale dost lidí si o mně myslelo, že jsem blázen. Svým způsobem jsem byl, protože jsem se odlišoval od ostatních.

Ve své šesté knížce, „Normální kluk" jsem se zaměřil pouze na svůj život, na svou minulost, přítomnost, ale i budoucnost, jakou bych chtěl a budoucnost, pro kterou v tenhle okamžik dělám úplně vše, přesně jak jsem si napsal a vysnil už od malička. Chci, ať jí přečtete jedním dechem. Přeji si, aby Vám dodala spoustu motivace a síly jít za tím, co chcete, protože jedině neustálým pozitivním myšlením a radami obsažené v mém příběhu máte šanci dojít tak daleko, jak jen si sami představíte a proto čtěte pozorně! Knížku bych chtěl věnovat své rodině, svojí princezně, ale také lidem z wrestlingu či z práce ve Velké Británii, díky kterým jsem se dostal, kam jsem se dostal. Věřím, že život může být pohádka a může jí být i ten Váš, ale teď se společně podívejme, čím vším jsem si musel projít, abych se mohl dostat tam, kde jsem a co vše jsem musel snést, překousnout a vydržet.

Děkuji všem, kteří si knížku zakoupili či stáhli z internetu. Moc si Vás všech Vážím! Doufám, že si opravdu z mého příběhu něco odnesete a nikdo Vás už nezastaví v tom, co chcete, protože je to pouze Váš život!"

Kapitola 1 : Poděkování

Spousta příběhů má svůj začátek, tenhle příběh začíná koncem, protože stále trvá a není dopředu jasné, jak vlastně dopadne. Jedná se o část mého životního příběhu, o který se chci podělit se všemi, kteří mě znají jako maličkého kluka, s lidmi co za mnou stáli po celou dobu, co jsme se znali, ale i s těmi, kteří ve mně nikdy nevěřili a snažili se mě přesvědčit o tom, ať spadnu zpátky na Zem a žiju svůj obyčejný život jako každý jiný. Proč bych ale měl, když jsem sám sebe nikdy nepovažoval za normálního kluka? A co si vlastně lze dnes představit pod pojmem normální? Podle toho, co jsem stále vídal kolem sebe, se jednalo o kluky, kteří měli nějakou závislost, ať už se to týkalo cigaret, lehkých drog či pátečních a sobotních akcí, kde vzájemně soutěžili o to, kdo se víc opije.

Tímhle způsobem se snažili získat zájem dívek a oni? Opravdu jim to šlo, primitivní způsob, přesto fungoval. Člověk jako já? Setkal jsem se se spoustou připomínek, které mě patrně měli srazit na zem či odsunout mou mysl do normálních kolejí, do výše zmíněných, ale nikdy se jim to nepodařilo. Naivní? Sobecký? Namyšlený? Blbý? Ošklivý? Malý? K ničemu? Tlustý?

Těch slovíček bylo vážně dost, myslím, že se s tím setkalo hodně z nás a každý se k tomu stavil jinak. Já osobně jsem vždy toužil po tom, tyhle slovíčka všem vyvrátit a dokázat opak a o tom je celý tenhle příběh.

Ve chvíli, kdy píšu tyhle řádky, se dívám kolem sebe, na ty krásné věci, co mám a vzpomínám na lidi, kteří se mě kdy dotkli. Přál bych si vidět jejich obličeje, když čtou tyhle řádky a vzpomenou si, když si se mnou psali či si povídali. Musí to být velice zvláštní pocit, vidět toho malého, ošklivého, blbého, tlustého kluka, jak plní příčky všech známých médií a míst, po kterých jen zatoužil.

  Kdysi, když mi bylo devatenáct let, jsem prohlásil, že můj obličej bude na všech místech, které si ty lidi dokážou představit. Smáli se mi, nevěřili.

  Člověk, který celý život chtěl něco dokázat a znamenat pro ně nebyl tolik atraktivní, jako výše zmiňovaná skupina těch normálních. Vždy jsem byl někdo, kdo žije mimo realitu a teď, když si pustíte rádio, naladíte vaší oblíbenou hudební stanici či se posadíte před televizi anebo se rozhodnete, že se vydáte do knihovny, cestou vidíte plakáty na mé knížky či na koncert.

  Přijdete do knihovny a tam najdete většinu mých děl s plakáty uvnitř. Štve Vás to?

  Vydáte se dále a půjčíte si něco úplně jiného, plní zášti a závisti, protože řada z Vás se nikdy nezmohla na víc. Chtěli byste mě určitě zmlátit, tolik Vám ležím v žaludku.

  Dojdete naštvaní domů a v televizi hrají můj videoklip, vzteky jí vypnete a pustíte si rádio. I to Vás naštve. Jak smutné.

  Viděli jste mě jako člověka, který se neustále vytahoval, byl sobecký a namyšlený, v hlavě neměl víc, než činky a jinak byl úplně dutý. I to je k smíchu, když jsem teď dokázal, že jsem na tom inteligencí jako 12% celosvětové populace. Mrzí mě, že se mi za tu dobu nepodařilo změnit ten pohled na mě. Řada z Vás vidí věci, kterými se já chlubím, ať už to jsou věci, co jsem za sebou zanechal, či mé drahé oblečení a technika, kterou se obklopuji, ale nikdo z Vás už nevidí, jaká cesta tomu všemu předcházela. Určitě jsem nebyl jediný člověk, který v životě dokázal něco víc. Právě tyto lidí byli kdysi mým motorem. Lidi jako Dwayne Johnson, Arnold Schwarzenegger, Silvester Stallone, Eminem, Joanne Rowling či John Cena.

  Nikdy jsem nikomu z nich nezáviděl, pouze jsem hledal cestičku, jak je překonat, zdokonalit se ve věcech, kterým jsem se chtěl věnovat. Každý z nich mi toho dal spousty nastavil mi mou laťku a ta mě vynesla až na místo, kde jsem dnes.

  Zdám se Vám teď stále jako namyšlený? Proč tomu vy normální neříkáte třeba, že jsem na sebe hrdý, na svou práci a to, co jsem doposud dokázal? Rozhodně nemám přehnané sebevědomí, uvnitř jsem přeci jen stále ten normální kluk z malé vesnice jménem Vojkovice, rád se směju, pomáhám lidem a dělám stále to, co mě naplňuje.

  Krom výše zmíněných lidí obdivuji ještě Ježíše Krista, který dokázal pomáhat tolika lidem a nic od nikoho nepožadoval.

  Vím, že do budoucna bych si přál věnovat se charitativní činnosti a pomáhat tam, kde je třeba, protože to je věc, která mě naplňuje ze všech nejvíc. Ale vím, že na to si ještě chvíli počkám, vždyť je mi dvacet tři a mám toho ještě tolik před sebou.

  A co vy, kteří jste mě neznali a koupili jste si další mojí knížku, tentokrát šestou? Vy, co mě chápete, a zajímá Vás, jak jsem se dostal tak vysoko? Také se dočkáte. Tímto bych chtěl ještě poděkovat všem lidem, kteří za mnou kdy stáli, pomohli mi stoupat výše a nikdy si o mě nemysleli nic špatného a podporovali mě, bez té podpory by to nešlo, protože veškerá má současná práce stojí a padá na Vás, lidech. Svým nepřátelům bych chtěl vzkázat, aby se zamysleli nad svými životy, nad tím, co udělali špatně a snažili se to jakkoliv napravit, jinak se z nich stanou pouze závistivé trosky topící svůj žal v cigaretách a alkoholu, co se už nikdy v životě na nic nezmůžou.

  Velké díky patří i mé rodině, kterou miluju a jsem rád, že je mám, moc pro mě znamenají a i díky nim jsem v jednu chvíli dokázal první malý krok, který mě velice motivoval. A když jsem chtěl porazit všechny zmíněné osoby, nemůžu nezmínit i svého tátu, kterého jsem od malička obdivoval.

  Obdivoval jsem, jak se dokázal postarat o rodinu, jeho vzestupy i pády, jaký byl poctivý člověk a že dokázal spolu s mou mamkou vychovat čtyři děti. A dokázali je vychovat tak, aby sami něco v životě dokázali a neztratili se, přesně jako on. Díky! Velké poděkování patří i všem dívkám, které jsem za svůj život měl čest poznat a strávit s nimi nějaký čas. Bylo Vás tolik a v tomhle příběhu na to bohužel není místo, tak jsem se rozhodl, že Vám věnuji další vlastní příběh, který si určitě zasloužíte jako vzpomínku na vše, co bylo v minulosti, protože teďko jsem šťastný s tou, kterou jsem si už dávno vybral, jen

jsem si na ní musel hodně dlouho počkat.

  Mé děkování končí a s ním i první kapitola téhle knížky, ve které jsem částečně shrnul svůj nynější obraz. Vraťme se teď společně do dob, kdy tohle všechno začalo, do dob, kdy si moji úžasní rodiče řekli, že budou mít jejich prvorozené dítě, plod lásky, mě.

Kapitola 2 : Minulost

Většina známých a úspěšných lidí dneška má společnou jednu věc, rodiče, kteří je do jejich úspěšných kolejí dotlačili a oni pak šli v jejich stopách a ten zbytek? Pocházeli z chudých poměrů a nikdy více v nich nechtěli být, proto dělali vše, co bylo v jejich silách, aby se v dospělosti měli skvěle. Do které skupiny myslíte, že jsem patřil já?

Když jsem se narodil, bydleli jsme s mamkou mé mámy, Janou. Táta mé mamky, dědeček Bedřich emigroval ještě za dob komunismu spolu se svým synem a jeho novou ženou do Austrálie, kde se živil jako profesionální fotograf. Velice jsem na nich obdivoval jejich odhodlání a touhu změnit věci, které se jim nelíbili. Obdivoval jsem to i na svých rodičích, protože za dob komunismu byli v České Republice lidi, kteří se z režimu snažili vytěžit nejvíc a dávali se do komunistické strany, zatímco na té druhé straně byli lidi, kteří je nesnášeli a podle toho se chovali. Otec mého táty byl ve straně, proto se s mým tátou často přeli a zašlo to tak daleko, že je můj táta ve svých sedmnácti letech opustil a šel ke své přítelkyni. Okolnostmi byl donucen přestat dělat školu, strojní průmyslovku a jít jezdit, což bylo jeho celoživotní povolání. Řidič. Babička Emílie dodnes nevím, čím se živila, ale vždy mi připadala jako fajn žena, která dělá pro svého muže vše, co může, protože dědeček Čestmír byl pravidelně vzteklý a kolikrát zbytečně nadával. Sám si tím nejsem tolik jistý, soudím z doslechu, každopádně můj táta po něm tuto povahu podědil, takže si živě dokážu představit, jak to vypadalo.

A mojí mamku? Nechtěli jí dovolit studium, protože její vlastní táta emigroval, musela si udělat narychlo kurz těsnopisu a jít se také živit.

  Myslím, že je dva osud spojil dohromady, protože si prožili každý své a jejich povahy jim nikdy nedovolili se rozdělit, ať už to bylo kvůli nám aneb kvůli tomu, že se měli opravdu rádi.

  Některé věci Vám docházejí později, každopádně já jsem hrozně rád za to, v jaké rodině jsem se narodil a za vše, co jsem mohl za svého nízkého věku spatřit.

  Na sociálních sítích jsem udával rok narození devadesát, přesněji dvacátého listopadu ve znamení štíra, které dokonale ovlivnilo můj další život a dalo mi jedny z nejlepších vlastností, jaké jsem si mohl jen přát. Stále jsem neodpověděl na otázku, ze které strany pocházím, ovšem zmínkou o štírovi jsem chtěl naznačit, že pocházím ze dvou světů, nikoliv z jednoho.

  Když mamka ukončila práci ve firmě „ČEZ", odešla dělat do hudebního vydavatelství Supraphone, kde poznala mimo jiné spousty známých osobností Českého showbyznysu. Zažila

hodně začátků známých lidí a častokrát mi o nich vyprávěla.

  Můj táta se v té době živil jako řidič autobusu, ale v hlavě měl o dost víc, než zůstat jen řidičem.

  Když mi byli tři roky a na svět přišel můj mladší bratr Adam, koupil si táta první kamion a založil kamionovou dopravu, kterou pojmenoval jednoduše po sobě – Autodoprava Brožek s.r.o. Tím jsem odhalil své příjmení, které není Beck, ale Brožek. Proč jsem si ho později změnil?

Především kvůli touze stát se úspěšným v zahraničí, a když jsem přiletěl do Anglie, vím, že se jménem byli celkem problémy a já potřeboval něco snadno zapamatovatelného a krátkého, pokud možno podobného mému příjmení a tak vznikl Beck. S rodiči jsme se tehdy přestěhovali na Mělník, kde jsme bydleli v obyčejném paneláku v prvním patře.

  Jako maličké dítě jsem nikdy nemusel chodit do školky, mamka se o nás neustále starala a naučila nás vše potřebné, určitě jí za to dlužíme všichni velké poděkování. A jaké jsem byl miminko? Od malička mi vždy stály vlasy, vypadal jsem jako malý punker – pankáč po našem. Mamka mi vyprávěla, že se mnou jednou jela na nákupy a cestou potkala dva mladé kluky a jejich reakce?

  „Ty vole, čum na toho pankáče v tom kočárku." Čekali byste, že je mamka seřve, co si to dovolují, ale ona se tomu zasmála, bohužel měli pravdu. Častokrát jsem řval, mnohdy bez důvodu. Byl jsem hodně rozmazlený a na co jsem si ukázal, to jsem měl. Možná že tahle vlastnost se mnou jde už od dětství, jen s tím rozdílem, že později jsem si vše musel brát sám.

  Chtěl bych se ještě vrátit do minulosti s odkazem na komunistický režim a ještě dále, k rodokmenu.

  Jedna teta ze strany dědečka Bedřicha byla šlechtického původu, rod Rožmberků. Musel jsem si to ověřit. Píše se, že poslední z rodu Rožmberků byl Petr Vok z Rožmberka. Avšak dle toho, co jsem si přečetl, soudím, že se jedná o mužské zástupce a v té době nebyla žádná rovnost pohlaví. Tudíž si myslím, že rod Rožmberků měl pokračovat dále, ačkoliv se jednalo o ženu a kdyby šlo cokoliv z těchto věcí vrátit, myslím, že strana dědečka by byla velice bohatá, jelikož jeho rodině zabavila komunistická strana spoustu majetku a nikdy nám to nevrátila.

Ne jinak tomu bylo u mámy mé babičky. Prababička Marie byla úžasná žena, která dělala všechno, co bylo v jejích silách, aby se její děti měly skvěle. S jejím manželem panem Šimanem také nahromadili velký majetek, měli třetí největší pozemek z vesnice a jako jediní automobil.

Velice mě mrzí, že se doposud nikdo z naší velké rodiny nedal do boje proti minulému režimu a nepožadoval návrat majetku, ani nešli tak daleko, aby ukázali, že mají právo na majetek Rožmberků. Ať je to jakkoliv, určitě by bylo dobré pokračovat dále v historii. Mě osobně dělá pocit, že máme příbuzné ve šlechtické rodině neuvěřitelně dobře, nikoliv proto, že bych se chtěl považovat za něco víc, ale z důvodu, že můžu říct, že naše rodiny a jejich nebyli v historii bezvýznamné, resp. Rožmberkové konkrétně byla nejbohatší šlechta v Čechách. Ale můj osobní příběh nechci stavět na minulosti ani kořenech, protože já si píšu svůj vlastní a proto zanecháme nyní historie a půjdeme kousek dále.

Kapitola 3 : Pohádka

Záměrně jsem pojmenoval další část příběhu pohádka, protože v následujícím období, které je zhruba období od mých čtyř let do desíti velice krásné, období, kdy jsem si udělal hrubý obrázek o tom, co znamená být bohatý a mít dostatek všeho, na co si jen dokážete vzpomenout.

  Během téhle doby přišli na svět moji další dva sourozenci, nejmladší bratr Tomáš a ještě mladší sestra, Adéla.

  S narozením druhého sourozence to u nás v rodině začalo lehce skřípat, asi jako každého, kdo se přiblížil k velkým penězům a uvědomil si, že teď vlastně může mít vše, co chce. Drahé auta, nejdražší jídlo, ženy.

  V tuhle chvíli, když se na to dívám zpětně, nemůžu svému tátovi vyčítat nic z věcí, které udělal dřív v minulosti. Sám jsem do věcí mezi mamkou a tátou tolik neviděl a věřit jedné straně se také nedá, což jsem zjistil ze svých vlastních zkušeností. Avšak minulost už je naší nedílnou součástí a tak se s tím museli potýkat oba dva.

  Odpusťte mi, že to tahám na veřejnost, každopádně pro mě a myslím si, že i mé sourozence je tohle jedna z těch důležitých částí, která nás ať už ničila nebo donutila se někam pohnout.

  Já sám nikdy nezapomenu, že naše rodina byla první, která měla jako první barevnou televizi. Táta měl nové modely aut v hodnotě tehdy blížící se milion korun a často je střídal po roce. Bylo období, kdy jsme měli i dvě auta najednou. Dostal jsem hlad a jeli jsme do McDonald’s na večeři, tátovi nebylo líto vyhodit za nás přes tisícovku jen za jídlo. Častokrát jsme si objednávali oběd až domů přímo z restaurace, chodili jsme na jídlo do čínské restaurace, cestovali s tátou po Evropě.

  Když mamka čekala sestru, měli jsme i vlastní chůvu, ke které jsme jezdili. Paní Doušovou. Já jsem tam vždy dělal nepořádek, nechoval jsem se tak, jak bych měl, možná jsem chtěl být se svojí rodinou, sám nevím, ale vím, že ačkoliv paní Doušová byla super ženská, já tam jezdil nerad.

  Dokážete si představit, když se s tátou jdete projít po městě a koukáte do obchodu na motorky, které Vám chce koupit? Vánoce, kdy pokaždé dostanete přesně to, co chcete, a půlka paneláku Vám závidí? Přesně podle toho jsme všichni vypadali, byli jsme pěkně vykrmení a velký, zkrátka kluci, jak mají být. Takhle to všechno zní krásně, že? Myslíte, že tyto věci mají i své stinné stránky?

  U nás v České Republice rozhodně, avšak tehdy jsem je jako malý kluk neviděl. Viděl jsem luxus, sedačku v ceně desetiny jednoho z našich vozů, krásný bílý nábytek, koupelnu, počítače co nikdo neměl, zkrátka pohádku, sen. Nejsmutnější na všem je, že já jsem se v tu dobu viděl jako úplně normální kluk jako každý jiný, jako každý ze spolužáků z mé základní školy. Nenapadlo by mě se povyšovat, že mám lepší oblečení, jejich rodiče jezdí starým autem či