Zápisník

O autorovi

M.KUČERA je autorem vědeckofantastických příběhů jako je CIZINEC, BEZE STRACHU, ÚHEL POHLEDU a VIZUALIZACE nebo z postapokalyptických světů: HORKO a NAHOŘE. Jeho knihy se trvale drží mezi nejstahovanějšími elektronickými knihami.

Autor se zajímá o názory čtenářů, proto neváhejte navštívit jeho stránku https://www.facebook.com/mkuceraautor, kde se můžete stát jeho sledovateli nebo i fanoušky, aby vám neutekly žádné novinky a nové příběhy, které chystá.

1

Cesta vedla dál na pozůstatcích toho, co kdysi býval železniční násyp. Žádný vlak tudy nejel už celá desetiletí. Les po obou stranách pokryl svahy násypu a vytvořil nad ním propojením větví z obou stran zelený most. Cesta byla úzká právě tak, aby po ní prošel jeden člověk.  Už nebyla ničím jiným než stezkou, kterou využívala divoká zvěř. Občas bylo vidět kus rezavého železa, který upozornil na to, že pod nánosem zetlelého listí jsou ještě železniční koleje a pražce. Na jednom místě padl přes cestu strom a jeho kořeny obnažily částečně původní koleje.Byl vidět i pražec spojený s kolejnicí hřeby, které čas oslabil natolik, že pražec tíha stromu nadzvedla a nechala na očích každého jeho původní umístění plné štěrku a zetlelého listí. Shnilé rozpadající se dřevo se zvedalo do vzduchu jako bezejmenný pomník. Z odhalených pozůstatků trati bylo zřejmé, že tudy vedla kdysi jednokolejka.

Po cestě šel muž a chlapec. Šli pomalu, protože muž byl velmi starý, očividně trpěl na bolestí kloubů, vypadalo to, že si každý krok rozmýšlí a dává pozor, aby zmírnil svoje bolesti. Opíral se o hůl. Čepice vyrobená z kozí kůže ho chránila před sluncem. Zpod čepice mu vypadlo několik dlouhých pramenů vlasů bílých jako sníh. Oči si stínil důmyslně vyrobeným štítem z kusu nerezového plechu.

Z pod něj si pozorně prohlížel každé místo, kam se chystal udělat další krok. Jeho vousy, jejichž sněhobílou barvu narušovaly skvrny od špíny, mu visely téměř až k pasu. Na hrudi mezi rameny se skláněla k zemi malá svraštělá hlava. Ruce a nohy povadlé, hubené a plné skvrn od slunečních spálenin a jizev naznačovaly, že je velmi starý.

Chlapec, který šel první, přemáhal přirozenou touho mladého těla ukázat svoji sílu a přizpůsoboval se tempu staršího. Na ramenou měl kus medvědí kůže s dírou na hlavu uprostřed. Kůže byla na první pohled velmi stará, vypelichaná a špinavá. I tak výborně chránila ramena, část zad a hrudi před slunečními paprsky. Chlapci nebylo více než dvanáct let. V ruce držel luk s připraveným šípem. Na zádech mu visel plný toulec. Na tenkém proužku kůže mu kolem krku viselo pouzdro s loveckým nožem, jehož držadlo neslo známky dlouholetého používání.  Chlapcova pokožka měla hnědou barvu téměř stejnou jako měl medvěd, jehož kůži teď chlapec nosil. Našlapoval zlehka jako kočka na lovu.

V obličeji mu zářily v ostrém kontrastu se zbytkem sluncem opáleného těla modré oči.  Pohled mu těkal ze strany na stranu, ale byl zároveň ostrý jako žiletka. Jeho pohyby byly naprosto přirozené. Jako by se narodil s geny dravého tygra. Jak se pohyboval, chvěly se mu nozdry, jak nabíral vzduchu a směřoval ho přímo na čichové orgány, aby mohl mozek analyzovat pachy  a odhalit