A. Ahoj, Okto, jak se máš?

O. Ahoj, Ljošo, dekuju, dobře, co ty?

A. Takže, díky! Našel jsem člověka, se kterým pojedeme do Kyjeva na konferenci. To je Lu Xiao
z Pekina. Ona se učí na naší fakultě.
O. Aha, já už vím, která! Byla mi vůbec nesympatická.
A. Nesympatická, proč? Myslím, že je hrozně příjemná.
O. Ta a příjemná? Často se mi zdála strašně nafoukaná. Když jsem se s ní seznámil, ptal jsem se
jí na něco o ní, ale na to vůbec nechtěla odpovědět.
A. Ale když se člověk nedá hned s každým do řeči, neznamená to ještě, že je nafoukaný. A Lu
vůbec není nafoukaná, jen je trochu uzavřená.
O. Nemluví asi prostě proto, že je hloupá, ne? Může být špatně zná rusky a nerozuměla mi.
A. Lu je hloupá? To se tedy mýlíš. Letos měla na vědecké konferenci referát, a měl bys slyšet,
jak výborně mluvila rusky.
O. No, to se tedy musela hodně změnit. Co by dělaly takové málo pohledné dívky, než aby byly
pilné.
A. Moment, cos to říkal? Lu není ošklivá, naopak.
O. Líbí se ti, jak vypadá? To je zajímavé. Lu je malá a dost plnoštíhlá.
A. Plnoštíhlá? To bych neřekl…
O. Ještě má podivný vkus oblečení. Vždycky chodí v tradičních čínských šatech a se komickým
kloboukem.
A. Já jsem ji v takovém oblečení nikdy neviděl… A počkej, možná že chybíš. Ta dívka, o které
mluvíš, nosí brýle?
O. Jó, přesně! Vždy má vtipné modré brýle, které jí vůbec nejdou.
A. Okto, to není Lu, ale jiná Čiňanka, která se také učí na naší fakultě, jmenuje se Liu Xian, a ne
Lu Xian.
O. Aha, nechápu. Všechna činská jména zní stejně.