Velké putování Jull Dajen nejen na Festival

Interceltique de Lorient v Bretagni ve Francii

a zpět.

Pro svůj blog zapsal

;oD Vira

http://virtan.sblog.cz
 Cesta do Francie a zpět - předmluva a úvod.
Jen tak něco k věci.

Takže: "Čau lidičky!"

Od dnešního dne vám začnu připravovat povídání o putování Jull Dajen do Francouzké Bretagne, jak jsem již avízoval před
odjezdem. V této chvíli je na chlup přesně patnáct dní od našeho startu. A za tu krátkou dobu se jakoby vůbec nic nestalo a
přitom mi to všechno nic absolutně převrátilo nejen metabolismus, vylučování jater a průtokovost ledvin, ale navíc úplně
pošahalo na palici. (Některé změny na mozku mohou být již trvalého rázu, jak mě nezištně upozornil kamarád Péťa Bříško.)

Jelikož každé takové vyprávění by mělo být doprovázeno obrázky i fotkami, objednal jsem si u Míry (bude ještě o něm řeč, a
to nejen o něm, ale i o ostatních...) fotky k použití. V této chvíli už na mě čekají na zítřejší zkoušku u kapelníka Péťi, další
slíbili Péťa i Monika. Já sám jsem si foťák nebral, mohl jsem si sice vypůjčit, ale měl jsem strach se o něj starat. A druzí fotí
tak dobře! (A navíc na těch fotkách budu i já!!! ;oD) Pár foteček ilustrativních jsem nafotil i já do mobilu, s tím, že je dnes a
zítra doprovodně použiju. Jenže můj mobil se brání počítači (nevím, co si udělali), meilem mi to z mobilu nejde poslat a já
nevím proč, A MMSkou mi na čtyřikrát pár fotek odešlo. Peníze si to odepsalo, na můj meil mi to nepřišlo. Přitom jsem to už
takhle mockrát dělal, teď se vás to polekalo. A čtyřicet kaček je fuč!

Tři dny jsem již zpátky v Praze a pomalu se začínám aklimatizovat, ale věřte, že první dny to bylo těžké. A myslím, že ne
jenom pro mě. Zase jsem si, díky této akci, po letech uvědomil, co dokáže udělat dobrá parta pro opuštěnou duši člověka,
taky to, co dokáže udělat z dobré party "ponorková nemoc", jak se dokážou projevit určité rysy člověka v jejich největší
nahotě (pozor, nejde tentokrát o sex!), a mnohem víc ....

Několikrát jsem musel bojovat sám se sebou, se svým sobectvím (nepřejte si ani vědět, co mi občas probíhá hlavou), s
bolestí (nejen zad a celého člověka, ale i duše), se svou výbušností, s okouzlením, pyšností, potřebou toalet a vším možným
dalším.

Srdce se mi chvěje vděčností ke všem, kteří to se mnou vydrželi, celou tu krásu prožívali, a hlavně těm, kteří mě podrželi.
Ale taky, všem, kteří mě občas vyprudili, protože člověk alespoň zůstával stát líp nohama na zemi. A přiznejme si, v
sebeovládání mám ještě určité mezery. Slibuju, že do příště na sobě opravdu zapracuju!!!

A teď mi už nezbývá nic jiného, než začít. Ale čím? A jak? No uvidíme, sám se nechám překvapit.
(Pro ty, kteří neznají princip a systém příspěvků u Sblogu, upozorňuji, že dokud nedokončím poslední kapitolu, budou
příspěvky zveřejňovány od posledního k prvnímu, tady sestupně, ve chvíli kdy nebude už o čem psát, uspořádám celou
kategorii chronologicky, tak, jak se to seběhlo.) Jinak odkaz komenáře (pod každým příspěvkem) i Kniha hostů, (v pravém
sloupečku "Písání pro Virťu") jsou zde od toho, abyste se vyjadřovali, psali, ptali, případně potrefení mi i nadávali a spílali.
Ale snad toho nebude moc třeba. Ač jsem po cestě vyhrožoval občas většině zúčastněných, že jim to na blogu natřu, mám
pocit, že čas otupil hroty, a všichni jste v mám srdci ti nejlepší z nejlepších.
Všem přátelům (z blogu i z kapely) upřímně děkuju. Jdem na to!

2
 Na cestě přes Německo.

A jak to teda všechno bylo ...

Vono to zase s tím Davidovým zpožděním nebylo až tak hrozný. Nebo spíš za to David vlastně ani tak moc nemohl. Pavlík
mu měl zavolat, až bude přijíždět ke zkušebně, ale on si na to vzpomněl až po druhé hodině. Co je to půl hoďka na patnáct
set kilometrů dlouhé trase? Jenom takový malý pšouk na rybníce, jen zabublá a hned zase zmizí. Ani smrad po něm
nezbude. Takže co bych to zdržoval, máme naloženo, vykouřenou krabičku cigaret, a pomalu můžeme vyrazit. Jenom
smůla, že jsme nerozchodili na cestu ten DVD přehrávač, mohlo být v autě akčněji!

Při cestě Prahou rozesílám dětem rozlučkové SMSky, co kdyby se mi něco přihodilo a já se ani nerozloučil. To bych si do
smrti neodpustil! Při výjezdu z Prahy se zezadu ozývá Petr: "Chceme ještě nakoupit, Pavle, zastav jak vždycky. No tak
Pavle, zastav!!!" Pavel za volantem jenom v klidu opáčí: "Nebuď nervózní. Dyk vím. Jako vždycky." Co furt prudí, myslí si a v
klidu pokračuje směr Plzeň. Před Plzní mu to dojde. "Ty vole, vždyť mi vždycky stavíme na Zličíně. Já zapomněl." pochopí
Petrovu nervozitu a oznamuje zastávku v supermarketu u Plzně. Vylézáme z auta, tam si poprvé trochu víc všímám
spolujezdkyně z prostřední řady (jedeme devítimístným Fordem Transitem), Péťovy kámošky Kateřiny (které po celý první
den říkám - nevím proč - Karolína), jelikož si ode mně bere cigáro, že teda už nemá žádný český, takže musí počkat za
hranice. Ujišťuju ji, že já nemám ani český, ani cizí a pak jí připálím. (Tuto kuřáckou epizodičku připomínám úmyslně, neboť
se stane ústředním leitmotivem celé naší cesty do Francie.)

Nakoupíme nějaké jídlo na cestu, Monika kupuje ještě medovinu - u pokladny musí ukázat občanku, jestli jí je osmnáct, že
už chce pít alkohol a můžeme vyrazit dál. Medovinka se ještě bude hodit!

Pomalu si zvykám na Pavlův styl jízdy a přestávám sledovat směr cesty. Proč taky, kluci přivezli z půjčovny aut i navigaci.
Přesto naviguje nějak úplně divně. Nebo spíš pořád načítá a nenaviguje. Až před hranicemi to vyřeší Míra. Pavlík nastavil
navigaci pro cyklisty a on ten panďulák schovaný v krabičce nebyl schopen pochopit, jak na tom kole můžeme jet tak rychle!
Tož ani se mu moc nedivím.

Sedím na předním sedadle s Móňou a Pavel za volantem. Cesta nám pěkně ubíhá, a najednou se, uprostřed Německa,
začne před námi strašně rychle stmívat.

Jenom kdybych pořád tolik nežvanil. Ještě se ani nesešel den se dnem a já už mám u Móni asi čtyřicet ošklivých mínus -
většinou za blbý kecy (náhodou to byly docela dobrý fóry, ale holka si holt musí zvyknout. jinak se upočítá!!!) a jenom dvě
zcela bezvýznamné plus! Zkouším si dát trochu medoviny, přiznávám, že jsem to nikdy ještě nepil, není to špatný, rozhodně
je to lepší než drátem do oka, nebo Mončiným loktem do mýho lokte, či žeber! Ta je má sakra špičatý! Možná dobrý pro

3
život, ale na cestu autem pro spolucestujícího docela zabiják!!! (Ještě teď mám na ruce modřiny a bolavou ruku - ani pivo
pořádně neuzvednu!)

No jak jsem říkal, začalo se stmívat, ale tak, že na západě, na východě pořád bylo světlo. Ono to nebyl totiž západ slunce,
ale docela festovní, pořádná bouřka. Nakonec o Němcích se vždycky tvrdí, jak jsou na všechno precizní a přísní a
organizovaní a tadle bouřka se jim povedla. Na té si fakt dali záležet. Takovou u nás doma nikdo teda neumí. Co si budeme
povídat. Někde u Manheimu to začalo pěkně zostra. Blesk teda za bleskem, ale přes celou oblohu. Ale hrom v autě slyšet
nebyl. tak jsem si říkal, jestli nejsu debil, vždyť přece blesk bez hromu, to nejde, to je fyzikální úchylka. Bylo to tak
strašidelný, že jsme to museli zapíjet zhurta medovinou. Abychom se nebáli! ;oD

Německé zastaveníčko - parkoviště, cigáro, protáhnout se na cestě. (zleva: Kateřina, Petr, Kamila, Pavel - bard Plaváček,
David, já, Pavlík a Monika. Za námi modrý kontinentální oř Transit od firmy Ford.)

Pochopil jsem, až jsme zastavili. Ony totiž ty hromy nebylo slyšet přes burácení našeho bujného dieslového motoru.

Kolem půlnoci jsme už opouštěli Německo a přijížděli na francouzské území. Ale pořád prší. Jak a kde se vyspíme? Chtěli
jsme pod širákem, ale v tom mokru to nejde. Co s tím uděláme? Spát v autě? Namačkaní jak sardinky? No nevím, nevím, to
nebude moc dobrý.
Právo první noci.

4
Kousek za hranicemi dáváme kuřpauzu, jako kuřáci jsme v této chvíli ve většině, prozatím dokonce i ti, kteří ještě mají cigára
jsou ve většině. Jenom mi tak nějak divně podezřele zní Kateřinin (teda pozor, zatím ještě Karolínin) hlas: "Mončo, prosím
Tě, dáš mi cigáro?" (Že bychom byli ještě v Čechách? Ale nic, třeba nestíhala koupit.) David začíná hudrat, že jsme
smraďoši a slaboši a proč vlastně kouříme a že mu to smrdí a tak. Zatím nás to moc neznervózňuje. To horší teprve přijde
časem. Přece si nenecháme zkazit chuť na cígo!

Naštěstí postupně přestává pršet a jasní se temná obloha. Nad námi se lesknou první zlatavé tečky hvězd a všechno začíná
být najednou zase hezčí. Navíc po tom úmorném denním vedru se vzduch alespoň trošičku vyčistil a ochladil, noc začíná být
slibná a tajnosnubná. "No nic, ještě chvíli popojedem a pak to zkusíme někam zapíchnout," padá rozhodnutí. Asi po hoďce
cesty, kousek od města Nancy začal Pavel pátrat po vhodném místě. No jo, ale pátrejte po nějakém plácku, když je "hovno"
vidět. Pak se najednou stočil na nějakou polní cestu, nejdřív to vypadalo skoro slibně, ale pak nás z obou stran obklopily
ploty. Couvat zpátky? Nesmysl. Takže vzhůru kupředu. Naštěstí cesta nevedla

dlouho a dokonce nebyla ani příliš rozblácená, takže jsme se v zápětí vynořili na okraji vesničky. Hned před její vstupní
cedulí plac jak hrom. Rovňoučký, přímo zvoucí k poležení. Jenže ouha! Uprostřed pomník a vstup na místní hřbitov. A hned
bylo po spánku. Naštěstí kousek dál, nedaleko temně vyhlížejícího statku se nachází loučka a poměrně rovný prostor na
uložení.

Rozkládáme celtu, na kterou se postupně ukládáme. Já chci zkraje (kdybych v noci musel na procházku, abych někoho se
svou váhou nerozšlápl), ostatní se ukládají vedle. Móně se moc nelíbí blízkost statku. "Já mám z těch opuštěnejch budov
divnej pocit, to už by mi spíš nevadil hřbitov", povídá a pro jistotu si zapaluje ještě jedno cigáro na zahnání zlých duchů.
Najednou zvedneme oči k nebi a tají se nám dech. Tolik hvězd pohromadě jsem snad ještě nikdy neviděl. Úplná pohádka.
Jako by to hvězdné nebe na nás přímo padalo. Ale nepadalo, padaly jen jednotlivé hvězdy. Teda podle toho, jak je všichni
okolo hlásili. Jenom já viděl prd. Asi jsem se vždycky koukal jinam a nebo jsem si nezasloužil žádný přání. (A to bych si přál,
aby tato výprava skončila šťastně a zdárně!) Jejda, teď mi napadlo, co když si někdo přál, abych si já nemohl přát? To snad
ne, to by bylo hnusný, obzvlášť když nikdo z nich ještě ani teď netuší, co o nich budu psát!

Pomaličku usínáme, zdá se mi, že z onoho hřbitova k nám proudí zombíci a vymáhají si na nás právo první noci, teda na
nás, voni jdou všichni jenom po mě - jak po uzeným - bráním se, že už mám nocí za sebou dost, a jsem mrtvej na spodek a
oni tak divně hýkaj a řvou a skučí a .....

Ráno se probouzím první. Bodejť ne, půjčený spacák stylu mumie ze mně udělal opravdu mumii, ale ještě docela natěsno
ošacovanou, že jsem si připadal jako ve futrále, či těsné rakvi, uložený navždy. Proto teda ty sny. S úlevou, že jsem nebyl
připraven o ...., ani o ...., nebo o ...., si zapaluji svou první ranní cigaretu. A to už na mně startuje polorozespalý David, že
bych mu v tý přírodě nemusel kouřit a tak a mžourá na mně na třicet metrů přes ty svý brejličky. Posílám ho do prdele.
Nebude za tento zájezd ani první, ani poslední, ale tentokrát to poprvé myslím vážně.

Ještě rozespalý, zato nadšený Moničin "škleb" nás jednoznačně přesvědčuje o její lásce ke zvířatům.

5
Opět se ozývají ony hrozivé zvuky z noční můry a ejhle, on to osel ve vší parádě. A tam za loučkou jsou koníci. A vedle po
silnici jede traktor. Říkám si, teď na nás ten chlap vyběhne s vidlema, ale on se usmívá a na dálku nám mává. Stejně tak i
další domácí občané. Zlatý francouzský venkov. Teď už jsou vzhůru všichni, někteří víc, jiní míň, v tom Monika vidí koně,
zběsila za nimi utíká a mazlí se. K tomu křičí na Míru: "Foť mě, foť mě, já mám tak ráda zvířata a hlavně koně. Ty miluji!"
Někteří z nás si v té chvíli přejí být koněm, ale nic nepomáhá, zůstáváme osli. Proto aspoň při odjezdu zamávám ušatému
íjáčkovi a věřím, že je to má spřízněná duše.

Konečně balíme a vyjíždíme směr Chartres, první denní a poznávací zastávku na této cestě. Po ranní hygieně na benzínce
dáváme snídaňový kafe, balzám to pro duši, hledáme místo dál od nekuřáků, ale stejně již za chvíli sedí u vedlejšího stolu.
Tentokrát nedbáme, Kateřina odkouří Monice opět několik cigaret a vyrážíme dál. Na cestu nám hraje jedna ze dvou
přítomných kazet, které Petr vzal na cestu. Na jedné je výběr Jethro Tull (jak jinak) a na druhé Alan Stivell - bretoňský bard a
bretoňská lidovka, ukvílená svými falešnými bombardy, dudami. Napoprvé nám to trhá uši, podruhé to se zaťatými zuby
zvládáme, když už se kazeta opakuje potřetí, začínám si zvykat. Někdo jiný ale představu této hudby nezvládl, takže kazeta
záhadně mizí, jak v Bermudském trojúhelníku a objevuje se zpět na svém místě až při cestě zpátky, pár kilometrů před
Prahou. Dodnes se ale nikdo nepřiznal, že by tomu nějak pomohl. Že by skřítek a duch cesty? Či Forda Transita?

K Monice se vzápětí připojila ještě Kamila. Inu ženský. Hned mi to připomělo výborné koňské karbanátky a guláš před lety v
Prostějovském "konibaru".

Zlý skřítek navigátor a Chartres, klenot francouzské gotiky.

6
Cesta nám pěkně ubíhá, v autě opět začíná strašlivý pekáč, otevřít se dají pouze dvě přední okna, takže vzadu jsou všichni
jako v peci. Snažím se je odvětrávat, jak to jde, ale občas musím okno přivírat, protože mám v uchu nafoukáno na rok
dopředu. Pavlík s Mírou nastavili v navigaci cestu tak, abychom se vyhli Paříži, pěkně ji objeli, neboť kdo se jednou této jámě
lvové přiblíží, nemá úniku. Bohužel na dohled od Paříže zjišťujeme, že není všechno, jak se zdá. Paříž nás přitahuje svým
šarmem jako komáry světlo, navigátor jí v tom vydatně pomáhá - směřuje nás neustále hlouběji a hlouběji do centra - a
dobře míněné rady Kateřiny ze zadního sedadla se ukazují také jako kontraproduktivní. Než se nadějeme, vsákne nás Paříž
do svých útrob jako mrakovlev svou oběť do písečného hrobu. Tady je každá rada drahá. Když již potřetí míjíme stejná
místa (určité pozitivum to ale má, aspoň zdáli přes řeku - tuším, že tam teče Seina, tak nás to učili v zeměpisu - vidíme věže
pařížského chrámu Notre Dame, na jehož vrcholu se prohání hrbatý zvoník Quasimodo a hledá svou věčnou lásku, cikánku
Esmeraldu), tlačím na Pavla, musíš ven. Nejlíp zpátky a pak se vymotáme podle mapy. Určujeme dílčí body a opravdu se
nám, za pomocí všech, podaří ze sevření francouzského klenotu měst vysmeknout a najít směr Versailles. No a pak je to už
brnkačka.

Právě jsme přijeli do Chartres, platíme parkovné a domlouváme čas srazu. Jeden z posledních slunečných dnů.

Brrrrm, brrrm, párkrát Pavel přidá plyn a už se blížíme k zastávce tohoto

putování. Z hicu je nám všem docela mdlo, tak se těšíme na vzduch. "Sraz u
auta o půl šesté," zní dohoda a víc než dvě a půl hodiny nám připadá jako
dostatečná doba. Jak se ale nakonec ukáže, byl to velký omyl! Navíc nikoho z
nás nenapadá, že bychom se rozdělili, nějak vnitřně se cítíme spjati pupeční
šňůrou vznikající náklonnosti, umocněné útrapami cesty.

Jako první zamíříme do chrámu Božího, abychom se vpili do historie lidstva

samého. Tato gotická katedrála zasvěcená Matce Boží, Panně Marii, svou
monumentalitou předčí mé očekávání a navíc chladivý vzduch, tak
charakteristický pro všechny Boží stánky, z nás snímá únavu, jako pokání
naše hříchy. Pomodlím se v ústraní za zdar cesty (snad po pěti letech jsem
schopen vnímat Boží přítomnost bez vnitřních bolestí a výčitek, které mě
provázejí od dob krachu manželství), Péťa zapaluje svíčky za stejným účelem.
Pak už jen na sebe nechám působit magickou sílu onoho místa, s jeho
velkorysými rozměry, jak celé stavby, tak i okenních vitráží. V přední části
chrámové lodi je vestavěna jako by menší půdorysem polooblouková stěna,
kopírující vnější tvar, na níž se skví naprosto nepopsatelně umné sochařské
výjevy z biblických příběhů. Někde jsem se dočetl, že samotných soch v
reliéfech i chrámové přepážce je až dva tisíce (na wikipedii píšou dvě stě, ale
to mi připadá při rozlehlosti chrámu velmi podsazené), které spolu s
asi stosedmdesáti vitrážemi pojímají ve svých výjevech snad celý biblický
příběh.

Z chrámu se vycházíme kochat pohledem na zahrady u hradeb, sousedící s

Katedrála Notre Dame v Chartres katedrálou, uždibujeme skvělou čerstvou bagetu, tentokrát echt francouzskou,

7
ne jako doma, a k tomu se nám naskýtá nádherný výhled do kraje. A taky na slunící se turistky. Škoda, že jsem si nevzal
dalekohled. Přece jenom už na dálku tolik nevidím a ona krajina francouzská v dáli, ta mě svou krásou přitahuje. Asi si budu
muset zajít k očnímu. Ale pomůže to? Bude lepší, když vše uvidím ve své jednoduchosti a obyčejnosti, nebo rozostřené
dálkové vidění mi umožňuje přikrášlit si věci k obrazu svému? Nebudu zklamán? Kdož ví ...

Střípky nádherného francouzského města Chartres, místa naší první první zastávky.

Katedrála v Chartres.

Katedrála Panny Marie v Chartres patří mezi nejvýznamější trojici gotických církevních památek Francie a celé Evropy. K ní
můžeme přiřadit chrám Matky Boží v Paříži a Remešskou katedrálu. Celé místo, na němž je chrám vystavěn, je prodchnut
mystikou, legendami i historií. Chrám je postaven v místech, kde snad stávala okolo osmého století druidská jeskyně,
později zde byl postaven první křesťanský stánek. I další křesťanská stavba - v románském stylu - podlehla požáru, proto v
roce 1194 začali budovat na jejích troskách nový chrám v gotickém stylu. Byla dostavěna v roce 1260, kdy byla slavnostně
vysvěcena za účasti krále Ludvíka IX. Od té doby prošla již jen nepatrnými úpravami a proto se nám tento jedinečný skvost
zachoval v původní podobě až do dnes. Odolal i bouřlivým dobám Napoleonských válek i náletům za druhé světové války.
8
 Působivé okenní vitráže, charakteristické pro oba chrámy, které jsme navštívili - v Chartres i Remeši.

Opravdu unikátním pohledem se můžeme kochat na linie štíhlých a vysokých gotických oken - zdobených vitrážemi, které
jsou kromě své nesporné umělecké a duchovní kvality jedinečné i v tom, že při jejich výrobě bylo poprvé použito modré
barvy. Tento okenní komplet je největším svého druhu na světě. Většina vitráží pochází ze třináctého století a za své
zachování vděčí i uvědomělosti představitelů města během války, kdy byla okna o celkových rozměrech dvou tisíc metrů
čtverečních rozebrána a uschována před zničením. I proto se dodnes můžeme kochat pohledem na vyobrazení "modré"
panenky Marie, Kristovo vzkříšení, Noemovu archu a spoustu dalších. Ve středověku sloužila celá výzdoba chrámu jako
výtvarná bible pro tisíce negramotných věřících a zprostředkovávala jim názornou představu o Božím odkazu.

Útroby chrámu ukrývají nádherné pohledy na interiér, ať již oltářní prostor, či jeho kamennou, reliéfy zdobenou "zástěnu".

Jako doplňující se k vitrážím může zdát sochařská výzdoba, ať již vně, či uvnitř chrámu. Ale možná to bylo i naopak,
nejpravděpodobnější ale bude, že homogenost celé výzdoby byla záměrem stavitelů, neboť obě části výzdoby vznikaly ve
stejné době a hlavně se doplňují ve svém obsahu. Každopádně nám díky umu středověkých umělců byl zachován jedinečný
komplex 176 okenních skvostů doplněných sochařskými výjevy, skládajících se asi z dvou tisíc jednotlivých kusů.

9
 Detail reliéfů, zobrazující biblické příběhy od stvoření světa.

Nelze v konečném výčtu opomenout již zdáli viditelné dvě západní věže katedrály. Jedna měří 105 metrů a druhá dokonce
117 metrů. Starší pochází z konce dvanáctého století, ta novější byla dokončena v roce 1513. Návštěvnníci chrámu mohou
vystoupat na jednu z nich a jako odměna za stovky vyšlapaných schodů je jim nádherný výhled do kraje. Při dobrém počasí
je odsud vidět dokonce i Eifelovu věž, která je od Chartres vzdálená pouhých devadesát kilometrů.

Katedrála v Chartes patří k významným poutním místům za což vděčí mimo jiné i díky daru císaře Karla Holohlavého, vnuka
Karla Velikého, který roku 876 daroval Chartres relikvii Sancta Camisia, část roucha, ve kterém byla oděna Panna Marie v
době, kdy porodila svého syna, syna Božího, Ježíše Krista. Podzemí skrývá 110 metrů dlouhou tajnou kryptu. Pochází z
devátého století, a v jejich prostorách najdeme i dobře zachovalou studnu, do níž Vikingové házeli během svých nájezdů
mrtvá těla svých obětí.

Část reliéfů, zobrazující biblické příběhy od stvoření světa.

10
 Chartres a jak to bylo dál.

Strašnej hic. Jediný myšlenky, který už nás po procházce v Chartres držely, bylo najít co nejdřív nějakou hospůdku, kde by
se dalo vypít aspoň jedno chlazené, nejlépe točené pivečko. Jsem zván, ale když vidím tu cenu - sedli jsme si na zahrádku,
na rohu ulice naproti nádraží - přechází mě chuť a objednávám si kávu. Naštěstí to servírka neslyšela, zato pochopila
Peťovy posunky, že jako sedm piv a tak, takže přede mnou za chvíli stojí první kousek. No já nevím, na třetinky si s pivem
asi nikdy nezvyknu, pořád mám pocit, že bych to mohl spolknout celý, ale jeví se v tom hicu osvěžující, tak nakonec proč ne.

Navíc krásně stoupá po cestě, únavě a horku v městě do hlavy, takž poměrně brzy všichni chytáme slinu, jenom Katka
chybí. Oj, joj, joj! A vono je už půl šestý! No někdo by měl jít k autu! Ale ono se to tak dobře pije! A tak ještě jedno. Rychle, to
stihnem! Šak počká. "Romane, objednej tam ještě jedno kolo!" vysílá mě Monika, má dnešní sponzorka pro šestou rundu.
Na hodinkách skoro šest. Ve mně se bouří a hádá navzájem zodpovědnost s chutí na pivo, k tomu se přidává ostych mluvit
cizím jazykem, nakonec přece jenom vyhrává pivo! Jdu k baru, posunky dělám "ehhhm, hmmmm, ech, ja, bitte?" a v tu chvíli
mi dochází, že jsem ve Francii a že vlastně německy - to teda ne. Ale dívka nakonec pochopí, já rovnám ruce, zkřivené křečí
od ukazování číslovek, s úsměvem seladona děkuji "mersí" a odkráčím hrdě sednout zpět.

Začíná krápat, když dopíjíme a odcházíme, někteří jsme docela rozverní, Péťa donekonečna opakuje jako kolovrátek -
"Pozor na francouzský policajty, pozor na francouzský policajty! Hlavně nežertovat. To není jako u nás, Tady nemají smysl
pro humor." Asi má strach, že v každým policajtovi uvidíme Funése, nebo co. No ale, jako by je přivolal! Ve chvíli, kdy se
Pavlík bujaře povaluje po trávě u vodního toku, jedou zrovna okolo. Pacifikujeme ho několika výkřiky a naštěstí nás míjejí
bez povšimnutí.

Konečně nasedáme do auta a vyrážíme dál směr Bretaň. Sedl jsem si dozadu, protože Pavla vystřídal Míra. Ten se při
zastávce uchyluje s Monikou do zadních pozic auta za Péťou a ztrácím nad nimi na několik hodin kontrolu. Zjevně se dobře
bavili, protože když v noci na odpočivadle vysedáme z auta, Péťa poněkud tápe v orientaci. Při vysedání na nocleh zjisťuje,
že mu chybí jedna bota. Takže logicky docházíme k názoru, že musela zůstat jedině na posledním parkovišti, kde jsme se
zastavili. Jenže pavéza je asi padesát kiláků od nás vzdálená.

Jestli to byla Boží prozřetelnost, nebo pouze zlomyslnost našeho navigačního systému netuším, ale každopádně nás onu
krásnou noc na přelomu měsíce nasměroval na placenou dálnici, které jsme se do té doby úspěšně vyhýbali a to ještě navíc
do protisměru. Díky tomu jsme našli krásné místo na spaní na odpočívadle s tekoucí vodou a záchodem, na kterém hrála
hudba. Péťovi prý Santana!

Při cestě se podařilo Pavlíkovi urazit Kateřinu, protože prohlásil, že ta navigace stojí za hovno, ona se toho chytá, že to je na
ni, kvůlivá Paříži, háže pózy a Peťa to musí uklidňovat. Večer ovšem, jak je v ráži, uráží Kateřinu taky, ta jej ještě nikdy
neviděla v akci, tak začala vandrovat do mně: "Ty se na to můžeš dívat? To přece není normální, takhle by se neměl chovat
dospělej člověk, no to je hnusný ..." Frekvence jejích slov za minutu je omračující a mě jaksi, při zpomaleném myšlení uniká
hlavní pointa její rozkošatělé myšlenky. Snažím se ji zastavit, a když nic nepomáhá, posílám ji taky do háje. Definitivně
uražena konečně dává pokoj. Ještě stačila pumpnout Móňu o cigáro na dobrou noc a mizí ve tmě. Posléze se všichni
zklidňujeme a za chvíli celá squadra spí. Jaký bude zítřek? Co nového nám přinese? Najdeme při cestě Péťovu botu? A
najdeme ono inkriminované místo? Měli bychom okolo něj jet, ale trefíme stejnou cestu? Bude ráno moudřejší večera?

11
 Kdo je kdo.

Zleva sedící tři krasavice - Kamila, Kateřina a Monika, nahoře zleva Pavel, zvaný plaváček, Peťa, David, Pavlík a já. Ze
objektivem fotoaparátu se schovává Míra.

Jak jsem tak pročítal začátek mého vyprávění o putování za kulturou do Bretaně, uvědomil jsem si, že je nejvyšší čas
alespoň stručně představit všechny účastníky. Takže prosím:

Míra a Kamila - snoubenecká dvojice, která cestování na severozápad Francie pojala částečně jako "předsvatební cestu" -
asi před třemi hodinami si řekli ano v Mníšku pod Brdy, k čemuž jim samozřejmě gratuluji a věřím, že celý život budou mít
jako procházku růžovým sadem! Ač jsem byl zván, nemohl jsem se dnes obřadu zúčastniti, čehož velmi lituji, protože není
nic hezčího, než pohled na cizí neštěstí! Takže alespoň touto formou jim ještě jednou gratuluji.

S Mirkem Hofbauerem jsem se viděl poprvé na březnovém srazu fanclubu Jethro Tull a byl jsem přítomen, jak tehdy pro
mne ještě neznámý Petr Štramberský shání řidiče do Francie. Měl jsem chuť se mu nabídnout, ale pak jsem zacouval do
ústraní. V životě by mě nenapadlo, že za necelý půl rok se této "jízdy králů" zúčastním též. Jinak je Míra,
zvaný iMHO, členem poprockové kapely DoNot, kde působí jako zpěvák a trumpetista. Zároveň byl i náš druhý řidič. Klučina
poměrně klidnej, i když jsem ho jednou za tu dobu viděl parádně nasranýho. Předpokládám, že velmi pozitivní vliv na něj
měla Kamila, která, alespoň já to tak cítil, vnášela takovou klidnou a nekonfliktní atmosféru do našeho tábora. A taky, oba
uměli výborně vařit kafe s rumem. Párkrát mi ho po ránu připravili a musím jenom chválit! Na koncertu nás podmalovával
hrou na bubínky. Jo a taky fotili. Oba. A jejich fotky vás budou celou dobu provázet!

Pavel Švanda, zvaný Plaváček, kamarád z Jihlavy, hrající balady v irském stylu, byl taky přínosem celé výpravy. To ostatně
byli všichni, že. Za prvé měl Pavel vyčleněnu část koncertu, kde hrál své balady, a za druhé je hrál taky nám v táboře.
Největší úspěch slavil s písní Carolan. Tuto píseň i další jeho tvorbu najdete na adrese http://pavelsvanda.ic.cz/. S Pavlem
jsem měl poprvé tu čest při cestě na koncert Jethro Tull do Lokte, o čemž píši v kategorii muzika. Cítí se být keltským
bardem, následovníkem slepého harfeníka Carolana. Musím ocenit, že jsme si s ním užili hodně švandy. Viď, Moniko?

David Pytlík, zvaný Bilbo Veverka z formace revivalu Jethro Tull , je především kytarista. Po tomto
zájezdě kytarista s polámaným prstem. Tuším prostředníčkem levé ruky. A navíc prudící antikuřák. Ale v konečným

12
důsledku taky člověk dobrej do party. A taky lovec zvuků, takže díky němu máme zarchívované oba naše francouzské
koncerty i koncerty několika dalších kapel, které jsme v rámci festivalu slyšeli. Doufám, že se mu prst brzy zahojí, a bude si
moci s námi zahrát Lokomotiv Breath od Jethro Tull a případně další songy. Jedinej, kdo mě dovedl ve Francii doopravdy
vytočit. Ale všechno dobrý? Aspoň doufám Davide. Bez Tebe by to byla nuda! Hrál druhou kytaru a Plaváčkovi
podmalovával jeho songy svou kytarou.

Tak to jsem vyčerpal hosty kapely Jull Dajen, kteří nahradili členy, nemohoucí se v tomto termínu zúčastnit.

Petr Štramberský je kapelníkem Jull Dajen, autorem všech skladeb, nosící v sobě touhu bretaňské kultury, kytarista a ke
všemu teda kytarista levoruký. Takže když mu koukáte na pazoury a chcete podle něj hrát, tak to prostě nejde. Ten
zrcadlový pohled mě absolutně zabíjí. Jinak původem výtvarník, chlap s duší dítěte. Nebudu počítat, kolikrát jsem ho od
doby, kdy jsme začali spolupracovat, chtěl zabít. Ale člověk mu prostě potom musí stejně odpustit. Na něj se nedá hněvat
dlouho. Tuším, že tuto cestu s kapelou do Lorient zrealizoval a absolvoval po čtvrté, nebo po páté.

Pavel Křižovenský, občas Péťou žertem nazývaný Jahůdka je vynikající flétnista, skvěle doplňující Péťovy nápady. Na
budoucím CDéčku hraje i saxofon. Patří mezi pilíře kapely, který to s Péťou táhne již od začátku, a i když se v této chvíli
možná trochu viklá v základech, je velmi cenným elementem celého uskupení. A taky človíček, kvůli kterýmu stálo za to
absolvovat tento výlet. Vytvořil spolu s Monikou a mnou takřka nerozlučnou trojici, která si to myslím do slova a písmene
opravdu všechno užila a prožila. Hrává asi s několika kapelama, ale bohužel netuším v této chvíli s kterýma, takže vám
nemůžu nabídnout žádné odkazy. Nedocenitelný byl i večer s jeho kytarou a písničkami. Hochu, vždycky, když budu hrát
kometu, vzpomenu si na Tebe. Tak to holt je. A jinak nebude.

Monika Králíková, naše Móňa, zpěvačka se sytým, charakteristickým hlasem, musela určitě v sobě za celou cestu mnoho
zkousnout, ale držela se víc než statečně a byla mě i Pavlíkovi rovnoceným partnerem ve všech kravinách a blbostech, který
jsme byli schopni vymyslet. A navíc se mi postarala o dva nezapomenutelné zážitky, které bych jinak nikdy nemohl zažít.
Valčík a kolotoče. O tom se ale dočtete až v dalším pokračování.

Roman Tomeček, alias ;oD Virťa, to jsem já. Zkrachovalej muzikant, co to po čtyřech letech zase oprášil, vytáhl hoboj a
začal hrát. Těžko můžu o sobě něco psát já, to je na druhejch. A něco poznáte i z mýho blogu. Co jsem jako zač a tak. Stačí
pozorně číst. Ale každopádně za sebe můžu říct, že se mi splnily dva velké životní sny. Viděl jsem Mont Saint Michell a spal
jsem s Monikou. Teda jenom ve stanu, a ještě s Pavlíkem, ale stálo to za to. Myslím, že nás chtěli všichni zabít, když jsme
se ještě ve čtyři ráno vyprávěli kraviny a řehtali se na celej kemp.

Kateřina, příjmení ani neznám, se od nás odvrátila již při cestě tam. Po druhé noci odmítla s námi bydlet ve stejném kempu,
a po příjezdu do Lorient se osamostatnila. Na koncerty ale za námi přišla. A i jinak jsme ji párkrát ještě potkali, ale trhlina
vzniklá určitými rysy jejího chování se nedala již zacelit, a někteří jsme byli radši, když jsme ji potkat nemuseli. ale tak už to
někdy v životě prostě chodí!

Kompletní konečná sestava našeho putování - zleva Péťa, Móňa, Kamča, Pavel, Míra, Romča, Pavlík David. V našich
úsměvech lze uzřít vliv Carnackých menhirů.
13
 Péťa.

Péťa v táboře, na své boty může už jenom vzpomínat. V pravo podle palce odhaduji mou ruku na krku kytary ...

Z Virťova deníku:

1. 8. 2008

... Navigace nás po půlnoci zavedla na placenou dálnici, spánek paráda, jenom malej spacák - mumie, připadám si jak v
rakvi. Je tam voda, záchody, umývám si palici, ráno vytahuji kytaru a hraji pár pěsonek. Začínám Gagarinem!!!

Pak už vyjíždíme. Jsme asi tři sta kiláků od Lorient, na hranicích s Bretagní. Platíme 2,70 eur, což je za ten komfort
zadarmo. Hledáme supermarket, je potřeba doplnit zásoby.

V noci jsem už po Péťovi řval. Snad ani po těch pár pivech nemohl být tak opilý, mám podezření, že si s námi hraje jako
kočka s myší. On se ale ráno tváří, že si nic nepamatuje. Stavujeme se na odpočívadle, kde Peťa ztratil botu, nic tam ale
není.

Péťa bere telefon a říká: "Já mu zkusím zavolat. Ty boty jsou památeční. V těch jsem hrál už před patnácti lety v Rockcafé!"
Vezme telefon a slyšíme: "No já Tě zdravím! Víš ztratil jsem botu. Pomoz mi. No, tu, co nosí štěstí." Hledím na něho jak puk,
on pokračuje: "Víš kde jsme? Vidíš mě? Jo, a ji nevidíš? Taková černá. Jo tak, že je to moc malý? Ty vidíš jen velký věci, jo,
chápu ...." Začínám se bavit. "Zapálil jsem Ti dvě svíčky, tak ses taky mohl trochu víc snažit!" Končí Péťa vyčítavě.

Holt Pán Bůh nemá prostě na takovýhle maličkosti čas, ten se musí starat o větší věci. Hlavně ať nás neopouští, až ho bude
doopravdy třeba.

..........................................................................................

Ještě v noci Peťa prudí, pořád chce pít. Nedaří se nám ho zklidnit, tak ho s Pavlíkem posíláme nakoupit pivo do baru na
odpočívadle. (Tam samozřejmě nic není, jenom záchody a umývárka). Do toho se chytá Monika, dává Peťovi padesátku, ať
koupí těch piv šest. Když se Petr odpotácí, vyhrkneme: "Co blbneš? Vždyť ty prachy ztratí a stejně koupí hovno!" A to
doslova a do písmene! ;oD

Smích, zabili jsme dvě mouchy jednou ranou, naletěli oba.

.........................................................................................

Když jsme odpoledne v kempu vystěhovávali auto, bota se objevila vzadu mezi zavazadly. Jenže Petr mezitím tu druhou
vyhodil. Takže měl zase jenom jednu.

14
 Móňa.

Z Virťova deníku:

1. 8. 2008

Kluci šli rozbalit spacáky, my s Móňou kouříme.

Monika: "Mně se chce strašně moc zpívat. Můžu Ti něco zazpívat?"

Já: "Neee!" děsím se. "Já na ty tvoje uřvaný bigbíty nejsem teď zvědavej. A vedle spí lidi!"

Monika: "Ne, já budu zpívat potichu. Tuhle jsem se naučila a zpívala jako první" zvlhnou jí oči a pivem to tentokrát není. A
najednou slyším krásnou, něžnou, nevinnou písničku o zemi zázraků.A taky v Móni vidím duši, kterou před námi neustále
skrývá pod snůškou póz a afektovaných gest - slupka spadla a zůstala normální milá, mladá, něžná holka. Nedýchám. Do
toho hvězdy. Nebe plný hvězd.

Říkám: "Tý vole, to sem nečekal." Vybuchne smíchem. "To je jasný, čekal´s to moje ná,ná ...." a svým perfektním
chraplákem hodí náznak nějakýho rockovýho hitu.

Epizoda z cesty.

To si jen tak vzpomínám, když jsme jeli už třetí den směr Lorient, řídil tentokrát Míra, bylo to po tý velký Petrově pařbě, co
ztratil ty boty a vzadu všichni bezuzdně kalili (a beze mně!), tak Míra začal být trošku alergický na některé pokřiky zpoza
vozu. A došlo to už tak daleko, že jsem se ho i já bál poprosit, aby udělal kuřpauzu. Ono jasně, když by měl stavět každých
pět minut, jak si někdo vzpomene, tak by to nešlo. A nikdo ani čůrat nechtěl! Ale já byl na sebe tvrdý, zatnul jsem zuby a ani
po třech hodinách jsem neřekl půl slova o hulení.
Sem si jenom tak říkal, "Do prdele, je nás tu pět kuřáků, a nikdo??? No to mně omej!" Už jsem trochu přemírou kyslíku i
blednul a abstinence se začala na mně psychicky podepisovat, ale pořád jsem si říkal, když nepotřebujou oni, nemusím ani
já. Až mě z této psychické blamáže dostal moták, poslaný Monikou.

15
 Monika na cestě Francií nenápadně prosí o pauzu na cigaretu.

No a pak už to šlo. Nebyl jsem v tom sám, pocítil jsem zodpovědnost boje za druhé a šel jsem na to! "Míro, ..... prosím Tě,
........... myslíš, že by, ......... teda, ................... jako, ............... ne já teda nevím, ale třeba by i druzí, ..................... víš, jako,
že bysme si ......... mohli, teda ............ udělat pauzu? Na cigáro??????????"
Och, jak já byl statečný, a Míra hodný. Za pět minut jsme stáli na pavéze. Výdech s prvním šlukem: "Tý vole, tohle já už teda
potřeboval, jak prase drbání. Fúúúúúúúú!"
Míra: "Tý jo, a proč sis neřek´? Bych vám už zastavil dávno, ne?"

Kateřina

Z Virťova deníku:

1. 8. 2008

Kateřina, kapitola sama o sobě! Snad po loňském festivalu přivezla Peťovi neprodaná CéDéčka, šikovná, perfektně mluví
francouzsky, ale strašně moc pořád mluví. A taky pořád celou cestu kecá do řízení. Do toho kudy máme jet a tak. Ale my
máme svou navigaci.

Po nějaké Pavlově neuctivé poznámce k elektronické krabičce (GPS) "ta navigace stojí za hovno" se toho chytá, že je to
jako na ni, uráží se a dělá dámu. (mezi Paříží a Chartres) Po Petrově večerním a nočním extempore se definitivně uráží a že
s náma v kempu žít nebude, že se to nedá a tak. Chybět nám nebude, ke kapele nepatří, jede tam za prázdninovou prací,
tak ať jde.

Nejvíc si asi oddychla Monika, za cestu z ní vytahala minimálně dvě krabičky cigaret. Od Móni se dozvídáme, že má ten
babskej cyklus a proto je tak protivná. No jo, ale co je nám do toho???

......................................................................................................

Objevuje se na našem prvním koncertě. Když Petr rozdává poukázky na jídlo a pivo, vetře se k Peťovi, jestli má i pro ni. Má
na to jedinou odpověď: "Tys hrála na pódiu? Nějak jsem si tě tam nevšiml."

Ta holka má fakt kačení žaludek!

16
 Konečně na místě.

Kolem druhé odpoledne dorážíme k Lorient, Kačenku vysazujeme, sami jedeme dál, ubytování je domluvené v campu ve
Fort Blocque. Přehodíme na volný plac všechny zavazadla, já se pokouším o trapný fór, který se mi zcela vymstí. Beru a
podávám přes plot i rezervní pneumatiku. Jenže jsem, pitomec, pořádně neodhadl její váhu, takže se mi v zádech pohne
plotýnka, a připraví mi celozájezdový utrpení. Ale zatím to ještě netuším, dobře se bavím, počasí vypadá slibně, fakt to asi
tady bude paráda.

Očividně vyšpláchaní něco řešíme při lahvince cídru, šumivého bretaňského jablečného vína. Zleva Pavlík, Móňa a já, nad
námi v bílé bekovce Míra. Ostatní lidi jsou náhodní plážovníci.

Je to úleva po cestě, pěkně si dát pivečko, a protáhnout pořádně všechny kosti. Naštěstí Monika po cestě koupila stan,
takže můžeme stejně jako ostatní postavit svůj příbytek. David bere na byt Plaváčka (to teda ještě netušíme, že mu budeme
říkat Plaváčku, ale pro odlišení obou Pavlů je to dobrá pomůcka už nyní.) Manželata jsou spolu, Peťa staví svou základnu a
já s Pavlem a Monikou budujeme naše útočiště. Stan je sice napsaný v návodu pro čtyři lidi, ale chtěl bych ty trpaslíky teda
vidět. Ve třech se tam vlezeme jen s odřenýma ušima. Já navíc doslova a do písmene, když se natáhnu, mám nohy u
jednoho konce stanu a hlava se mi tře o plátno na druhé straně. Ale co, jestli bude hezky, stejně budeme spát pod širákem!

Ale teď honem, dokud je čas, rychle k moři. Bereme sebou na cestu cider, což je dle mého šumivé bretaňské jablečné víno.
Na stránkách Cider Clubu, ho ovšem nazývají moštem. Pro představu se koukněte, i když se zabývají anglickým cídrem.
Zde vstupte.

17
 Jejkote, to moře, to je ale sranda. A jak mi pění pod nohama! Kamča v akci.

Užíváme si z plna hrdla nádherné kombinace cideru a moře. Na pláž je to od stanů pár metrů, jsme tam zas chvíli, krásné
vlny si hrají s pobřežím a lákají nás ke koupání. Moc neváhám, když vidím, že někteří jsou už ve vodě, spěchám za nimi.
Oproti předpovědím znalců, kteří prorokovali vodu studenou, mám pocit, že jsme vlezli do vlažného kafe. Nechávám na sebe
působit tu blahodárnou energii a prožívám si po letech každé zhoupnutí vln. Blbneme ve vodě, jak to jen jde. Když nás to
unaví, žvaníme o všem možném u lahvinek cideru, je nám dobře a užíváme si odpočinku po dlouhé cestě.

Jaká to pohodička. Pavlík trápí mou zobcovku, David hobluje svou kytaru.
18
Jenže, když se pije cider, tak taky rychle vyhládne. Něco zkousneme, aby žaludek měl na čem pracovat a neprotestoval, pak
vytáhneme kytary a dáme si nějaký písničky pro radost. Postupně se ujímám repertoárové vlády a buším do všech ty svoje
hospodský kotlíkárny, Pavel mi do toho parádně sekunduje s flétnou. Prostě pohoda.

Bez cigára to holt prostě nejde. Já s Mončou nad zpěvníkem.

Cider došel, tak se načíná velká krabice s červeným vínem, oj pije se dobře, hezky se to rozlévá do žil a nálada je skvělá. Už
jsme vyodpočívaní víc než dost, blíží se večer a příležitost procházky po okolí.

Tak co? Poteče něco? No konečně!

Vypravujeme se tedy na nedalekou pevnůstku, která je v době odlivu přístupná suchou nohou. Šplháme po kamenech a
užíváme si krásy moře, vstřebáváme všemi póry jeho vůni a je nám dobře. Co nám ale přinesou dny příští? Zvládneme
koncerty bez úhony? Stihnu se zítra ještě doučit to sólo, co se v něm pořád tak trochu máchám?

Pevnůstka, místo našeho večerního výletu, v této chvíli ještě zalitá vodou. Později moře ustoupí, takže k ní můžeme dojít
suchou nohou.
19
 Na cestě k pevnůstce. Tam že jsem vyšplhal?

Na pivečku. A kdo že to je jednička? Budu si asi muset víc dávat pozor na ruce!!!

20
 Teď nám to teprve všechno začíná!

V noci začalo šíleně lejt. A fučet. Jak jsme nechali všechny věci po rozverném večeru poházeny po okolí stanu, narychlo
všechno stahujeme dovnitř. Vítr nám totiž bere provizorní igelitovou stříšku, pod kterou jsou věci uloženy, takže tašky,
kytara, texty, to musí dovnitř. V už tak malém stanu najednou není vůbec k hnutí a moje záda dostávají další záhul. Začínám
se bát, že mi nevydrží ibalginy na celou dobu. Snad se to zlepší. Když ráno kontroluju stav, tak zjišťuji, že polovina textů je
totálně rozmočená, ale jelikož to není poprvé, tak mi to velkou hlavu nedělá. Kytara to naštěstí přežila bez úhony.

Hřišťátko hned vedle nás láká ke hře. Bereme balón a chvíli se rozběháme u fotbálku. Teda dechu se mi brzo nedostává, a
cítím záda, ale jinak ten pohyb po dlouhý době dělá jen dobře. A v kombinaci se sprchou je to prostě nádhera. Už neprší,
takže je venku příjemně. Svěží vzduch od moře mi čistí plíce!

Jedeme nakoupit zásoby do Super U, potřebujeme aspoň nějaký židličky, stůl, co býval jindy k dispozici je tentokrát
obsazen, museli bychom sedat na zemi. Monika se rozhoduje pro přímo státnický čin, zakupuje stůl s lavicemi, což
samozřejmě ve všech ohledech zpříjemňuje naše vegetování v základním táboře. Ty večery u stolu nemají chybu. Dáme si
malou zkoušku a přehráváme věci na zítřejší koncert, jsem rád, ještě to nemám moc v sobě zažitý, tak jsem to trochu
oprášil. Ale bez not ani ránu. Ještě že jsem si vzal kolíčky, kdyby náhodou foukal vítr.

21
Potom už jdou "manželata" na procházku k moři, fotí surfaře, moře i sebe, mi ostatní vyrážíme do Lorient. David s
Plaváčkem (tuto přezdívku nafasoval první večer v hospodě u moře. Vyprávělo se o všem možném a někdo okomentoval
moje tričko s emblémem Banskobystrického plaveckého klubu. A Pavel se připojil s historií svého závodního plavání. A bylo
to. Měl nafasováno!) se chystali na koncert Loreeny McKennitt. Zde se dostanete na české stránky věnované Loreeně
McKennitt. My ostatní jsme se chtěli podívat na stage (čti stejdž) ve Village, kde máme hrát, potom se procházíme městem,
všude hrají kapely, není to nic moc extra kvalita, ale barví to krásně město, které má vybombardovanou minulost, v zásadě
zde nenajdete žádné staré stavby, všechno se znovu budovalo až po světové válce. Atmosféru města v době festivalu vám
přiblíží i toto video z youtube.com.

Procházíme městem, všude jsou stánky s něčím, je to taková velká tržnice s živou hudbou, Péťa vybírá řemínek na ruku -
takový ten pletený z barevných nití, tenký, má již tři, za každý rok, co byl v Lorient. Marně dumám, jestli ty starý má na ruce
celé tři roky, nebo jestli je aspoň někdy sundá. Ten nový se mu sundá sám a ani neví kdy. Během hodiny, co jsme se
procházeli, se mu z ruky sesmekl a zase nemá nic. Háže smutný ksichty, ale mi mu na to nedbáme. Monika by koupila
všechno co uvidí. To, tamto, anebo tohle. S Pavlíkem jí to vymlouváme, ať si dá na čas, že tu budeme ještě dlouho, ať
počká, jestli neuvidí něco lepšího a tak. Podléhá našim kecům a odchází s prázdnou. Teda úplně ne, kupuje u jednoho ze
stánků voňavou a výbornou medovinu, takže ji po cestě postupně trestáme. Jenom Pavel nemůže, bude řídit nazpět. Kluci
se přes počáteční problémy na koncert Loreeny dostali, takže naráz nevíme, co s časem. Jedeme se projít k moři. Je to
zátoka či něco takového, s bahnitým krajem a starými kůly od mola, trčícími z vody. A najednou po mnoha letech vidím zase
svítit tlející dřevo. Začíná mrholit. Vracíme se zpět k Village na místo srazu. Než dojedeme do kempu, zase seriózně prší.
Věci stěhujeme do Petrova stanu, tam je víc místa. A jdeme spát. Bude zítra počasí lepší? Nebo nám celý den proprší?

Surfování s pomocí padáku, stále oblíbenější sport v přímořských střediscích. A když jsou trochu vlny, tak je to
paráda.

Neděle.

Tak dnes to konečně přijde. Zahrajeme si ve vilidž na stejdži tu naši parádní muziku. Už se teda těším. Jenom to blbý sólo v
kejmlu, z toho mám ještě děs a hrůzu. Budu si to muset ještě trošku vošmatat ...

22
Kluci ještě před koncertem pilují Plaváčkovy písničky, je to profesionální přístup, nenechat nic náhodě! Zleva Pavel
Švanda (Plaváček) zpívající, uprostřed doprovází soustředěný David (Bilbo Veverka), a vlevo se ksichtí Péťa (Jull
Dajen - "velký šéf"!)

Chvíli se s Pavlíkem točíme okolo ničeho, ale pak nám to nedá - trochu pohybu nezaškodí a jdeme hrát zase fotbálek. Je to
teda docela křeč, než se to moje líný a bolavý tělo rozhýbe, ale když to rozchodím, tak pak už to celkem jde. Po chvíli se
objeví u koupelen kluci z Branu - bretoňské kapely působící hlavně v Praze. Tento rok mají v Bretani nasmlouvány koncerty i
mimo rámec festivalu, takže se mají co ohánět. přesto neodolají a dají si s námi fotbálek. Po urputném boji jsou kluci
úspěšnější. Vyhrávají těsně jedenáct devět, což z hlediska toho že mám tolik let, jako oba "Braňáci", a ještě ke všemu
bolavý záda, tak se teda zase moc nepochlapili. Ale co "Sláva vítězům, čest poraženým!" Mezi námi, jak jsem línej jako veš,
tak se musí nechat, že na ten fotbal vzpomínám obzvlášť rád. Byl to po letech pro mně opravdu nebývalý zážitek!
Po fotbalu dáme sprchu a vyrážíme na odpolední výlet směr Vannes, po cestě se stavujeme v městečku Auray, na nábřeží
je kupa stánků se vším možným, taková francouzská tržnice. Pavlík kupuje půlku velkýho kulatýho tmavýho bochníku
chleba, ó jaká to příjemná změna po bagetových dnech. V zálivu (ono je to asi spíš ústí nějaké řeky) kotví spousta lodí a
lodiček a parníků a jachet. Jedna z lodí slouží jako prodejna upomínkových předmětů, jdeme se podívat dovnitř, v podpalubí
jeden krám vedle druhýho, musím rychle ven, dělá se mi z toho zle, je to prostě pytel, vlastně koráb, plnej sraček!

S Péťou stojíme na nábřeží a čekáme, až si všichni užijí na lodi skvělých upomínkových serepetiček.

Vydáme se podívat nahoru na kopec na malý kostelíček - starobylá krása, srdce usedá, všude kam se hneme, nebo kudy
projíždíme, tam jsou k vidění nádherné gotické kostely, je to úplně jiný architektonický zázrak, než na jaký jsme zvyklí u nás
v Čechách nebo na Moravě. Cestou do kopce se nám ozývají šrámy a natažené svaly z fotbalu, sotva stoupáme vzhůru, ale
výsledek stojí za to. Na Monice je vidět předkoncertní nervozita, ale drží se statečně a nedává nic najevo. Zase začalo
jemně mrholit. To počasí nám teda zatím moc nevychází!

23
kaple Panny Marie Lurdské - chapelle Notre Dame de Lourdes - v Auray (čelní pohled)

kaple Panny Marie Lurdské - chapelle Notre Dame de Lourdes - v Auray (boční pohled)

24
 Auray

Auray je starobylé bretaňské městečko s dlouhou historií. Počet obyvatel čítá v dnešní době asi deset tisíc. Leží při ústí řeky
Auray v departmentu Morbihan na jihu Bretaně. Department Morbihan je známý především svými megalitickými lokalitami.
Celý kraj je doslova poset menhiry a dolmeny, jejichž vznik je datován do dob před stavbou prvních egyptských pyramid.
Nejznámější místo tohoto kamenného divu světa je proslulý Carnac. Vznik těchto megalitických polí se odhaduje na víc než
pět tisíc let před Kristem, což je staví svým vznikem daleko před anglický Stonhenge.

starý kamenný most - Le pont de la Terre Rouge - v Auray

Samotné město Auray má za sebou dlouhou historii. Již ve dvanáctém století je nejen významným bodem tehdejšího života,
ale také důvodem sváru anglicko-francouzského. Do této doby se taky datuje vznik ochranného hradu, který bděl nad
bezpečím přístavu. Ten se stal v průběhu šestnáctého století přítěží, takže byl v roce 1560 zbourán na příkaz Jindřicha II.

plachetnice plná historie a upomínkových předmětů v Auray kotví na kraji přístavu u starého mostu

25
V rámci stoleté války zde proběhla 29. září 1364 bitva u Auray, která byla součástí sporu a války, vedené o bretaňské
dědictví. Tato bitva ukončila 23letý boj o Bretoňsko smrtí Charlese de Blois a vítězstvím Jean de Montforta a Anglie. Roku
1776 se v Auray vylodil Benjamin Franklin, když po vypuknutí americké války za nezávislost jel do Paříže požádat Ludvíka
XVI. o vojenskou pomoc.

uličky ve čtvrti st. Goustan vedoucí do kopce ke kapli Panny Marie Lourdské

Velmi turisticky atraktivní je centrum města, například Place de la Republique je nádhernou ukázkou středověké architektury,
stejně tak i domy, pocházející z patnáctého století ve čtvrti St. Goustan. I další čtvrť St. Gildas se svou farností patří k
památníkům této doby. Vznikla odtržením od původní diecéze kartuziánského kláštera Brech, s kaplí na památku 900
emigrantů, toužících obnovit monarchii, kteří zde byli roku 1795 zastřeleni. Jejich ostatky zde byly pietně uloženy v roce
1814.

Za zmínku i podívání stojí také asi 4 km na severovýchod vzdálené proslulé poutnické místo Bretonců, Sainte-Anne d'Auray
s krásným, novorenesančním chrámem.

26
 Domy u přístaviště jsou strukturálně bohaté na dřevo a v kombinaci s omítkou působí dodnes atraktivně.

Staré hradby při ústí řeky evokují vzpomínku na dávné časy.

Jedeme do Vannes

Z Auray vyrážíme do Vannes, takovýho většího města vespod Bretaně, venku pořád mrholí. Ale tak nějak úplně divně,
strašně jemně to práší vodu, nechápu. Nic takovýho jsem ještě nepotkal. Když ve Vannes zaparkujeme a blížíme se k parku
pod hradbami, jako by nás keltští bohové vyslyšeli, přestalo navlhat. Jenom sluníčko pořád nic. Prostě takový nějaký
ušmudlaný počasí.

Park pod hradbami města Vannes - vzpomněl jsem si, že mám na mobilu nějakej foťák, tak jsem to párkrát zmáčkl.
27
Záhony kytek v parku jsou velice pestré a rozmanité, nikde jsem takový styl nepotkal a to máme v Olomouci výstavu květin
Flóru! Okolo takovýho malýho potoka, co teče při parku a hradbách se vyšplháme k bráně, vedoucí do centra. Je to trošku
větší než Auray, ale na Lorient to asi nemá. I když, celý to ani neprolezeme. A zase se tady objevuje ten středověk, ty jakoby
napůl roubené, napůl zděné baráky, úzké uličky, a při tak špatným počasí i dost lidí. Péťa se chystá koupit struny, ale když
koukáme na zavřené obchody, pomalu nám dochází, že je neděle. Tak se Peťo drž, ať dohraješ!

Ty záhony květin jsou opravdu krásné, ale slušelo by jim sluníčko! Ostatně, to by slušelo i nám. "Jé, pódium. Kdy
hrajem? Postavte se, tam, já si vás vyfotím" "Ježíš, to tak nesnáším, ty davový fotky, postav se, řekni sýr,
jejdamane, zas tam budu vypadat jako debil ....."

Struny dneska nebudou, tak se jdeme najíst. Potkáváme příjemnou řeckou tavernu, objednáváme si gyros s hranolkama a
pivo, sympatický řecký obsluha nám utírá venku stoličky od vody. Že má David opět problém z mýho kouření už snad ani
psát nebudu, to bych se jenom pořád opakoval. Když přejde protikuřácká bouře, přichází na řadu opět déšť. Jsem Móni
vděčný, že za mně platí, co já bych bez ní a bez Petra tam dělal (no asi bych nejel, ale už teď vidím, že bych trpce litoval).
Znovu se vnitřně nasírám kvůli blbýmu životu pod exekuční palbou, ale potom to pouštím z hlavy. Stačí když to budu řešit
až doma. No a třeba ještě než pojedeme, něco vyděláme na ulici, aby se to trošku rentovalo. Už víme, že koncerty budou
jenom dva, a to je na pokrytí nákladů rozhodně málo. Jsem ve všem hodně závislej na ostatních, teda na Monice, Pavlovi i
Peťovi. Ale je s nima sranda, doufám, že oni to cítí stejně.

Pomalu se musíme vydat na zpáteční cestu k autu. Procházíme kolem krásné katedrály, Peťa vzpomíná, že tady někde před
dvěma lety hráli, dovnitř se podívat už není čas, koncert se blíží. Nikomu se nechce moc hrát, to počasí všem bere chuť. Za
chvíli se ale Monika probírá a dostává trošku lepší náladu, jsem tomu rád, ale pak dojde i na mně. Jako když uhodí blesk,
naráz si už vůbec nevzpomínám, co je v notách. Scheisse! A do toho pořád a zase ty šílený záda, snažím se vypadat, že
nic, ale když sedím (v hospodě, při hraní, v kempu) můžu se z toho zbláznit!

katedrála sv. Petra ve Vannes

28
 Vannes

Pohled na hradby města Vannes

Město Vannes, ležící ve spodní části zálivu Morbihan, bylo založeno Římany asi sto let před naším letopočtem na křižovatce
námořních a obchodních cest. Z původního osídlení, které bylo rozloženo okolo kopce Boismoreau, se z důvodů
bezpečnosti začalo v šestém století postupně budovat opevněné město, které bylo dostavěno v pozdním středověku na
rozloze asi deseti hektarů. Dnes je Vannes hlavním městem Morbihanského departmentu. Samotné hradby obklopující staré
město pocházejí ze čtrnáctého a patnáctého století. V nich jsou vystavěny čtyři vstupní brány a devět věží. Při procházce po
valech od Vězeňské brány na východě k jižní bráně svatého Vincenta můžeme potkat pozůstatky starého římského
opevnění.

Nejstarší dochované stavby se datují na přelom dvanáctého a třináctého století. Jednou z nich je i Château de L´Hermine. V
patnáctém století vzniká spousta měšťanských domů se svým typickým "poloroubeným" stylem - kombinací dřeva a zděné
výplně. Jedním z pozoruhodných domů, pocházejících z patnáctého století, je Château Gaillard, který byl postaven celý ze
žuly.

I pro toto město - Vannes - je typická architektura poloroubených domů.

Moderní předměstí s přístavem, veřejné budovy, kasárny, kláštery, náměstí a promenády, zejména Garenne a park v
prefektuře, to všechno obklopuje staré město. Přístav na jihu města je položen v ústí řeky Vannes a je splavitelný
pouze malými plavidly. V případě více tonážních lodí se používá nedaleký přístav Conleau. Archeologické muzeum se
pyšní jednou z nejbohatších sbírek prehistorie v Evropě. Jeho největším triumfem je hlavně kolekce nálezů z vykopávek v
Carnacu i jinde v okolí, tak bohatém na stopy života, staré až sedm tisíc let. Je zde také Muzeum přírodní historie a
knihovna.
29
 Detail domu ve Vannes

Katedrála svatého Petra, stojící uvnitř starého města, musela být za dobu svého života několikrát přestavována. První
zásadní přeměnou byla v desátém století obnova kostela po vypálení normanskými nájezdníky. Z románské podoby stavby
ze dvanáctého století zůstal zachován základ pro severní věž katedrály.

V patnáctém století, současně s rozvojem kultu Svatého Vincence Ferrera, španělského dominikána a teologa, který zemřel
v roce 1419 ve Vannes a byl pohřben v katedrále, se rozhodlo o obnově budovy. Byla vystavěna rotunda, kde byly uloženy
ostatky Svatého Vincence. Katedrála byla dokončena v osmnáctém století renovací sboru.

Katedrála svatého Petra - cathédrale Saint-Pierre - ve Vannes

30
 Detaily vstupu do katedrály svatého Petra - cathédrale Saint-Pierre - ve Vannes

V devatenáctém století je ve městě vybudována budova prefektury v pozoruhodném stylu Ludvíka XIII, a neméně prestižní
radnice v neorenesančním stylu. Již mnoho let se Vannes daří zachovat a udržovat její architektonické dědictví. V roce
1982 bylo Vannes zařazeno do francouzského celostátního programu na uchování kulturního dědictví a vytvoření městských
rezervací, pod záštitou Ministerstva kultury, v roce 1990 město obdrželo titul "Město umění a historie".

Krásný vývěsní štít. Co tam asi tak můžou prodávat. A proč to chtěl vlastně Peťa vyfotit? A jo, to budou hudebniny!
Nějaký melodie, či co! Tak to chápu!

31
 Koncert

Pořád leje. Jsme v Lorient. Pomalu se balí předchozí kapela, nikomu se nám moc nechce. Monča s Mírou mají trochu trému,
já to téměř nevnímám.Poslední přípravy, skládám si noty podle playlistu naše stejdž (čti stage) se konečně uvolňuje,
zvučíme. Začíná festovní slejvák. Konečně je vše nachystáno a o půl desáté začínáme hrát.
V pravidelných vteřinových intervalech mi bliká na noty žluté světlo. Jinak mi nesvítí skoro nic. Takže je to hustý, vteřinu
vidím a vteřinu ne. Přesto se mi daří alespoň přibližně vylhat z obávaného sóla ve skladbě "Camel". Přichází "Podivná
tanečnice", dialog s flétnou. Občas se ale mění na monolog flétny, Pavel mě neslyší v odposlechu a má strach, jestli vůbec
hraju. Při poslechu nahrávky druhý den zjišťuji, že měl pravdu. Uprostřed druhé skladby mě už zvukař vytáhl a zvuk se
vyrovnal. Přichází Móňa s písničkou "A Passion Play" (Bureska) a zpívá jak o dušu. Mrknu na ni, nervozita spadla, je to
dobrý, užívá si to. Jen ty odposlechy. Příště to musíme doladit se zvukařem.
Poryvy větru a deště dobývají naši stejdž. Ale my, jako praví pionýři české, bretaňské, irské, keltské a jiné muzikantské
směsky vytrváme. "Po polích" jsem se šel projít ve chvíli, kdy jsem úplně zapomněl, jak jsme se domluvili na dialozích v
písničce "Po polích". Vůbec jsem nevěděl, která bije a kdo má hrát kdy. Ale myslím, že jsme to s Pavlem lovili oba. Jedinej,
kdo se trefil do svého nástupu byl Peťa, ač jsem mu dával před koncertem pouze třicetiprocentní šanci. To byla teda blamáž.
Ale diváci, oslněni Mončiným zpěvem, jistojistě nic nepoznali. Bylo to jenom takové jiskření mezi námi. Prostě dobrodružství
se vším všudy. Co by taky člověk chtěl. když přebírá na tři zkoušky houslový party!
Po pětipísničkovém setu irských bardů P + P (Plaváček s Davidem) jsme dohráli ještě tři písničky, Monika se odvázala, bylo
cítit, jak se zpěvem a celou muzikou baví. Bavili se i posluchači, kteří přes vydatný dášť povzbuzovali před pódiem. Asi
jediný, kdo se nebavil, byl zvukař. Měl nervy, aby se mu úplně nerozmočil nebo nezkratoval aparát. Ale to je asi docela
pochopitelné. Co za počasí nám přinese další koncert. Bude to zase taková deštivá, uplakaná smršť, nebo pouze hudební
na pódiu?
Před koncertem skládám noty do správného pořadí, a světe div se, od vedlejšího stolu po mně kouká sličná Bretoňka. Balím
si cigáro a házím taky oko, abych nebyl za suchara. Pár slov, když se loučí, nechává nám cigaretový tabák na balení. Tak
jsem si domýšlivě myslel, že teda jako se jí asi líbím, nebo co, ale asi jí jenom nechutnal. Byl totiž pepermintovej. (Večer na
koncert už nepřišla.)

Zde vám nabízím ukázku skladeb kapely v mp3 uložené u mně na smetišti. Když si kliknete na obrázek CD,
dostanete se ke konkrétnímu albu. V klídku si je spusťte, či stáhněte a poslechněte. Obě CD jsou nahrané v období
2004 - 2006, což samozřejmě už neodpovídá dnešnímu složení kapely, nové CD Jull Dajen je ve fázi dolaďování a
cizelování. Ve chvíli, kdy nám David zpracuje konečně nahrávky z letošního Lorient (z koncertu dnes popsaného i z
druhého úterního), připravím je pro vás stejným způsobem. Takže držte palce, ať si David pospíší! ;oD

32
 Den odpočinku.

Když jsme se po koncertě sbalili, bylo už něco k jedenácti večer, počasí ulijákovaný, i když, to nejhorší, co jsme schytali na
pódiu, jako by zázrakem pominulo, dostali jsme doporučenou jednu kapelu hrající kousek od nás ve stanu. Ten stan byl spíš
velkej plátěnej hangár a uvnitř hrála kapela Hiks, která by se dala trošku srovnat s našema Kabátama co do její tamní
popularity, akorát do té řežby ještě pištěla na bombardy a tak. Docela nářez. Fakt!

Bolí mě nepředstavitelně záda, proto po příjezdu utíkám všem do auta spát, třeba mi měkká sedačka pomůže. Udělal jsem
samozřejmě chybu, zdravé jádro paří s Branama až do pěti do rána, kdy mě Péťa vyděsí v autě, prý ať s ním jdu ještě popít.
No, jak jsem se lekl, když zabušil na dveře, zklidněná záda se škubla ještě víc a do rána jsem už neusnul. Z toho je aspoň
vidět poučení, že se člověk nemá stranit kolektivu!

Sluníčka jsme moc neužili, ale moře bylo vzrušující. Pevnůstka, zalitá přílivem rovněž.

Lezu z auta jako první, už je ráno, moc jsem toho nenaspal, ale to ostatně celou dobu.. Po třech hodinách se pravidelně
budím, nacpu se práškama, usnu další dvě hodiny a konec. Pak už to nejde. Ležet bolí, sedět bolí, hlavně mě to šíleně
znervózňuje! Kouknu do kempu, no páni, to je zase bordel! To tady muselo ale vypadat. Trošku to po nich uklidím, což není
ani tak z kolegiality a kámošství, ale ten čurbes byl tak velikej, že u toho bych nevydržel sedět ani já! Chvíli sedím, kouřím,
piju lahvový pivo a dumám o nesmrtelnosti chrousta.

Za chvíli se to pohne u manželat, vylézá Míra s Kamilou a nabízí mi kafe. Přijímám, obzvlášť, když je i s chladičem! Ještě, že
ten rum vzali sebou. V kafi je nepřekonatelný. Ve chvíli, kdy díky utlumujícím účinkům přestávám myslet na bolest, vystrkuje
hlavu ze spacáku David a půjčuje mi na uši nahrávku včerejšího koncertu. Na podmínky, které jsme tam měli mi to
nepřipadá zase tak špatný. Myslím, že se to celkem dá poslouchat. Další nějaké analýzy myslím není potřeba. Prostě, příště
to bude ještě lepší! To už vstává Monika, oči napuchlý jak angorák a mptrojka mi do toho jejím hlasem zpívá Passion Play.
Posléze i Pavlík vylézá z díry. Jenom Péťa ne. Toho vidíme až krátce po poledni.

33
 Vlny se lámou o skálu. Tam ve Fort Blocque.

Den trávíme v poklidu. konečně přestalo pršet a vylezlo na chvíli sluníčko. Plaváček s Davidem opět drhnou o sto šest
písničky na zítřejší koncert. Už jsme z toho celí zpitomělí, tak popadneme cider a utíkáme raději k moři. Je krásné, zdvihají
se vlny, paráda. Péťa hnípe ve stanu. Asi je mu blbě! Cha! To má za tu pátou ráno!!! Já mu dám bušit na mně! Teď mu
"permoníci" buší v hlavě za mně! Dobře mu tak!

Večer jedeme nakoupit, Monika vyrábí vynikající krabí salát, žereme všichni, jako by to bylo naše poslední. Jídlo. Před
západem slunce se jdeme ještě projít na pobřeží na zdejší hradby, ten západ slunce se nedá popsat. Tam se musí být. U
srdce mě chytá nostalgie. Že by to dělala ta romantika? Nebo to červený a bílý víno a cídr a .....

Závěr večera je jako vždy ve stejném scénáři: kytara, víno, pokec do čtyř do rána. Manželata už z nás musí mít hlavu jako
škopek. Dožijí konce výletu?

Stopy v písku -Ecce homo! Quo vadis?

34
 Carnac, Hennebont - cesta na druhý koncert.

Dnes máme další koncert. Bereme to opět s výletem. Hlavním cílem je Carnac a jeho kameny. Samý kamení. Rozpřádá se
debata, o tom, jak dlouho už tady ty kameny leží, a jak to vlastně ty lidi tenkrát natahali - pět tisíc let před Kristem, zaujímám
k tomu skeptický, prudící postoj. Proč by se s tím taky ty lidi vůbec tahali, že? Třeba to jenom tak napadalo z nebe, když
můžou padat žáby nebo trakaře, proč by nemohly šutry. To že prý je blbost, je prý vědecky dokázaný, že .... Posílám je,
pohany, do prdele. Co chcou dokazovat na nějakých těchhletěch, když to nikdo neviděl, nezaznamenal, nevyfotil, to maj lidi
jenom bujnou fantazii. No byl jsem hnusnej. Fakt!

Menhirová pole v Carnacu. Většina šutrů tam byla oplocená, asi se tam chodí s průvodcem, aby nás patřičně poučil,
Míra s Kamilou se vydali po stopách dávných věků, my ostatní to okoukli jenom z venčí a pak se vydali hledat něco
k snědku!
Nejdříve jsme hledali něco poblíž, potom jsme se ale rozjeli k pláži. Já jsem zůstal ležet v autě (ráno jsem se horlivě léčil od
bolesti pivem a cídrem a vínem a rumem v kafe, až jsem to trochu přehnal), nějak mi nebylo nejlíp, asi to bylo působení těch
megalitických vlivů!
Scházíme se po hodině k další cestě, už jsem se trošku z toho zlepšil, musíme to pomalu otočit zpátky na Lorient, naši
diváci nás čekají. A taky zvukař, a stejdž a celej festival! Přesto si ještě děláme malou zastávku v městečku Hennebontu.
Zastavujeme pod hradbami a děláme si procházku nahoru směrem ke zdejšímu chrámu. Směrem vzhůru se vine tržiště se
spoustou cetek, ale i velmi užitečných věcí. Jako třeba ten stánek s uzeniny a sýry. V něm byl takovej opravdu schopnej
prodavač - řezník, stačí, že se někdo z nás nakoukl, co to tam vlastně má. A už to do nás hrne horem, dolem, tam nabízí
kousek klobásky, tu sýra, nejde odolat. A pořád u toho řeční. Pak se ptá, odkud jsme, z něj vypadne, že má ženu z

35
Bratislavy, ale dovolat se jí nejde. Chtěl ji na chvíli asi vyvětrat rozhovorem s námi. Nevím k čemu maj ty ženský mobily.
Když potřebuješ, tak se holt nedovoláš!

Zahradníku, zavaž mi střevíček!

Popojdeme dál, nahoře ke kostelu, Péťa vzpomíná, že tam kdysi taky už hráli, pokoukáme a už je pomalu čas vyrazit směr
koncert. Ještě se potouláme trochu po hradbách a nástup u auta. Po cestě nám uteče David, prý ještě musí koupit
bretaňskou vlajku, všichni čekáme s autem před krámem a nic. Jenom tam cosi pořád řeší s prodavačkou, (mimochodem
velmi šikovnou), chytám nerva, abychom přijeli včas. Nerad dorážím na hraní na poslední chvíli. Naštěstí už je jeho
vyjednávání u konce, tak můžeme konečně vyrazit do Lorient.
Jinak ještě, s tím Davidem jsem si vzpomněl, u toho řezníka koupil domů nějaký sýry. Určitě neprohloupil, protože byly
opravdu vynikající, jenom potom musel celou cestu poslouchat škádlení zbytku posádky, kdy že ho dá do placu. A sýr zatím
klidně odpočíval nahoře v polici nad řidičem a zrál, a zrál, a zrál. Podle vůně v závěru cesty musel být v pravdě fajnový.
Málem do toho placu odešel sám! Chodil jsem k němu potají ňufat. Ale neuždibl jsem!!! ;oD

Hradební brána v Hennebontu

36
 Carnac

Pohled do nitra dolmenů - starověkých kamenných hrobek

Mekka megalitické kultury, takto přirovnávají mnozí francouzský Carnac k poutnímu místu islámského světa. Počátky
Carnacu lze hledat v mlhách dávnověku. Pozůstatky sídliště svědčí o přítomnosti člověka již v době paleolitu, přibližně 450
000 let před naším letopočtem. Soudí se, že od té doby zde žili lidé po celé období, ale žádné stopy se po nich do dnešní
doby nezachovaly díky kyselosti místní půdy, která zlikvidovala veškeré pozůstatky jejich života.
Ještě z období mezolitu (do roku 4600 let před Kristem) jsou nálezy nicotné, ale stopy života jsou nalezeny na nedalekém
poloostrově Quiberion a ostrově Hoedic. Zato období neolitu (4600 - 2000 let před Kristem) je na nálezy nejbohatší.
Prostřednictvím těchto nálezů nám bylo vydáno největší bohatství z pozůstalosti megalitické kultury na světě. V tomto
období vznikají monumentální menhirová pole, která se táhnou až v osm kilometrů dlouhých pásech o několika řadách,
orientovaná severojižním směrem, nebo obrácená k západům a východům slunce ve dnech rovnodennosti. Kdysi zde bylo
okolo patnácti tisíc kamenů, dodnes se jich dochovalo asi deset tisíc, snad byly postupně rozebírány místními obyvateli jako
stavební materiál. Dnes jsou megality ohroženy přirozenou erozí, od nenechavých a neukázněných turistů jsou některé
lokality chráněny ploty, a zpřístupněny veřejnosti pouze s průvodcem.

kamenná megalitická pole v Carnacu

O vzniku těchto památek koluje několik zaručených teorií, jedna z nich je o vzývání Slunce. Takřka s jistotou můžeme
potvrdit, že šlo skutečně o nějaký náboženský kult. Z doby, kdy se zde začali lidé usazovat, existuje spousta nálezů,
potvrzujících tuto teorii: navršení dolmenů, sloužících jako hroby (nálezy zbytků lidských kostí), kumulace nálezů šperků,
keramiky, zbraní, nářadí i potravin, obětiště ... Stejně tak i řady menhirů jsou výtvorem kultury, věnující se zemědělství a
chovu zvířat. Podle všech předpokladů je tento kult spojen s hovězím dobytkem a existoval až do rané křesťanské éry, což
může zdůvodnit svěření ochrany města do rukou Svatého Cornela (Saint Cornely - patron dobytka).

37
 jeden z osamělých menhirů na kenných polích v Carnacu

A konečně, poslední pozůstatky dávné minulosti Carnacu pocházejí z římských dob, z doby jejich invaze do Galie. Jedná se
o datum položení základů vily v Bosséno, která má mnoho styčných bodů s jejich architekturou. Celkem více než 150
archeologických nalezišť, to je ta největší devíza, kterou má Carnac a jeho muzeum ve vínku.
V novodobějších dějinách města i celého regionu hraje významnou roli pomoc Velké Británie proti nájezdům barbarů, kteří
vycítili oslabení ochrany regionu po odchodu římských vojsk. Ruku v ruce s vojenskou ochranou přicházejí i irští mniši se
svatým Columbanem a postupně získávají vliv nad celým územím. Zakládají malý klášter na jižním úpatí homole, nazvané
po svatém Michalovi. Počátky středověkého města Carnac pocházejí z této doby a jeho základy byly vybudovány na malém
kopci nedaleko kláštera v Butte (dnes Carnac).

oplocená kamenná megalitická pole v Carnacu

Pro Morbihan přichází poměrně klidné období, rozkvět menších osad, který brzdí pouze příchod morové rány a pirátství, což
některé vesnice nepřežijí. Největší událostí je přistání migrantů royalistů v roce 1795 na pláže St Légenèses a Columba.
Přistěhovalci ovlivnili celou tehdejší populaci, stahovaly se zde i velké skupiny, to vše v režii Georgese Cadoudala. Celé
území více méně stále ještě živí zemědělství a hospodaření na farmách s poměrně nízkým výnosem. V této době se
zakládají první soliska, která pomáhají obyvatelům alespoň trochu udržet nízkou životní úroveň. Soliska sloužila
k extrahování soli na konzervaci potravin.
38
Počátkem roku 1863 se objevuje zájem archeologů a akademických pracovníků z vysokých škol o zdejší kamenné útvary a
megalitická naleziště. Díky tomu postupně dochází k rozvoji Carnacu a zájem se postupně přenáší i na obyčejné turisty a
cestovatele, kteří šíří známost lokality po celém světě. A to už je jenom krok ke vzniku akciové společnosti "Carnac Plage", a
vytvoření celého komplexu zázemí v blízkosti pláže.
Ve dvacátém století tento vývoj pokračuje a z původně provinční zemědělské oblasti se stává vyhledávaným turistickým
centrem Bretoně. S nástupem rozvoje cestovního ruchu se na prosperitě kraje výrazně zvyšuje podíl stavebnictví, obchodu a
ubytování. Zato zemědělství jde do postupného útlumu. Když byl v roce 1901 železnicí propojen Quiberion s Auray, zájem o
Carnac se ještě zvyšuje. Během let si Carnac vysloužil pověst přímořského letoviska s unikátním ovzduším, klimatem i
kulturním dědictvím.

kamenná megalitická pole v Carnacu

Hennebont

Po včerejší zkoušce mi bylo vyčteno, že jsem nějak zamrzl se svým psaním, že prý to píšu jako román - taky tak dlouho. Inu,
když se ohlédnu, je to pravda. Nějak jsem to poslední dobou zanedbával. Co naplat, asi to bude ta podzimní únava. V
souvislosti se včerejší debatou ovšem nemůžu nevzpomenout na Petrův výrok při cestě domů - "Tak to je naposledy, co
jsme byli v Bretani, už sem nikdy nepojedu, mně to unavuje, už nikdy!!!!" Dávali jsme mu čas do začátku prosince, než
začne plánovat příští srpen v Lorient, ale tentokrát jsme se přepočítali. Vypadlo to z něj poprvé již včera: "Tak co, děcka,
pojedeme do Bretaně?" A bylo to venku. Asi mu s náma muselo být dobře, že si tak rychle vyléčil "rány". A mně to nakoplo k
novému pokračování.

Dnes je na řadě podtitul Hennebont, patnáctitisícové městečko včetně mistra uzenářského a jeho slovenské paní. Historie se
městečkem prohnala shodně s okolím, proto popisovat netřeba: stopy římské kolonizace, francouzsko anglické boje o
dědictví, poklidný zemědělský středověk, epizoda s royalisty, prosperující novověk, založený na turistickém ruchu a
rybářství, na což tam mají továrnu konzervárnu, kde ty ryby cpou do plechu a pak prodávají. V architektuře opět
typické velké silné hradby a obranné valy, domy moderní, prostřídané středověkými stavbami. A katedrála. Tentokrát pro
"změnu" gotická. Ta nesmí chybět v žádném bretoňském městečku. Takže dnes si projdeme Hennebont v obrazech.

Hennebontská hlavní vstupní brána

39
 Procházka pod hradbami, jak příjemné místo pro bretaňské, či turistické důchodkyně.

Zákoutí na hradbách, musí to tady být večer romantické, pár lahví vína nebo cídru, to by se to pařilo!

Původní kaple Notre-Dame de Paradis byla vybudována v gotickém slohu v letech 1514 - 1524 pod
vedením místního kováře Françoise Micharta. Byla vysvěcena na počest "Panny Marie z ráje". Z kaple po roce 1590
vyrostl velkolepý chrám. V roce 1913 jej povýšil papež Pius X na baziliku minor, jako uznání příkladné oddanosti
Hennebontu Panně Marii.
40
 Hradby jsou prostorné, procházka je pohodlná a plná nádherného výhledu na město.

Druhý koncert.
Ve čtvrt na devět přijíždíme do "vilidž". Jsem krapet nervózní, vždycky mám radši klid na přípravu před hraním, celé roky
jsem se snažil být na koncertě s předstihem, udělat si klídek, kafíčko, cigáro, rozmočit strojek, dát pár tónů, ujistit se, že mi
to hraje a pak v klidu očekávat začátek. Takhle mi to připadalo natěsno, ale nikdo to neřešil, tak jsem taky nechtěl prudit.
Nakonec se ukázalo, že bych byl stejně za blbce, předchozí francouzští "šanzóni" byli k nezastavení a užívali si svých
patnáct minut slávy přesčas. Nebylo to zase tak špatný, u piva se to dokonce dobře poslouchalo, kromě zpívající
harmonikářky a kytaristy byl hlavní postavou takovej kašpar s podivným basovým nástrojem, vyrobeným z lavóru. A na něm
měl nataženou jednu "strunu" - ocelový lano a hrál na to v pracovních rukavicích. Prostě magor!

podivná basa z lavóru v rukách nebezpečného francouzského šanzonového šílence

41
 francouzský šanzon v podání naší "předkapely"

O půl desáté je to už asi přestalo bavit, takže jsme mohli rychle nazvučit a v deset začal náš druhý koncert. Počasí tentokrát
vydrželo bez větru a dokonce během první půlky ani neprší, takže i lidi jsou venku spokojenější. Hraje se nám příjemně,
jenom kdybych krucinál viděl líp na ty noty. Co se dá dělat, občas to zimprovizuju, ale jde to, stejně nikdo neví, jak to má
vypadat, a přiznejme si to, občas ani já ne. David to zase nahrává, tak jsem zvědavej, jaký to bude, až si to v klidu
poslechnu. Pocit mám zatím dobrej. Když se nám takhle podaří i druhá půlka, tak není co řešit. Jdeme na pauzu, prostor
dostává zase Plaváček s Davidem.

Jull Dajen v akci. Na první fotce já, za mnou David, prostřední fotku okupuje Monika a na třetí fotce je Péťa s
Pavlíkem.

42
 Duo P+P (Plaváček+Pytlík) dobývá bretaňské publikum.

Pánové dohráli, my jsme dopili a přišla opět výměna stráží. Začneme hrát druhý set, pohoda, klídek - a najednou je všechno
nějaký divný, ještě že písnička už končí. Co se to děje? A už je to tady. Peťovi rupla struna. Jako by to v tu neděli přivolal.

V: "Kurňa, Davide, co dáme? Pamatuješ si něco bez Péti?"

D: "?!?"
V: "No třeba, já nevím, ty Passion Play?"
D: "?!?"
V: "Nebo víš co, serem na to, co takhle Večernici? Včera jsme ji hráli v kempu! No tu od Mišíka. Jak to začíná: tá da dyda tá
dá dý dá ... Kurňa co? Že nevíš mezihru? Přece Cé, Gé, Ámoll, Ef dur, Dédur, Démol, E e móooll, Aámoll. Fakt ne? Tak mi
puč kytartu, já to zkusím. Mončo, jedem Večernici. Pavle jo? Hraješ předehru!"
P: "Ježíš, jak to začíná??? Já už nevím."
V: "Ná, na ny na ná ná ..."
P: "Jo, tak jedem!
"
No lidi, drama, co vám mám povídat. Do toho Davidova kytara, ta má úplně úzký krk, co byste taky chtěli od džamba, že,
no jo, jenomže mě se tam nechtěly vlízt prsty, ale už hrajem, Monika v duchu pátrá po textu, ze zadu ji zachraňuje Míra, ten
jí ho napovídá. No prostě bomba!

Pomáhám Monice ze všech sil. Dobře to dopadlo. Dohráli jsme do konce! "The Czech Love Song" jak to trefně
uvedla Monika před výstupem.

43
 Vrchní "našepkávač" Míra - Láska je jako krásná loď, která ztratila kapitána ......

Peťovi se podařilo nandat strunu, všechno mohlo běžet dál jak má. Závěr patří mistrům a o půl dvanáctý se loučíme s
publikem a pomalu balíme. Tentokrát na nás mysleli s večeří, každej nafasujeme pivo a jakousi rejži s párkem, poněkud
sice divná kombinace, ale sníst se to dá. Padá z nás ze všech napětí sedíme, pijeme, kouříme a je nám dobře. Pak se
zvedáme a odjíždíme do campu. Monika se bouří, chtěla ještě zůstat, koketuje totiž s výčepním a jedním zvukařem, do toho
jí pouští Metallicu, nikam nechce, začíná být protivná. Ale kdo ví, co za tím je, po koncertě skoro nejedla, šťourala se v
mobilu a měla divně smutný oči., asi ji něco trápí. A tak nám to dává všem jak se patří vyžrat! Hysterie nejvyššího stupně!
Chvíli ještě sedíme u stanu, Monika demonstrativně odchází spát směr k moři na pláž pod širák. Třeba ji chladný mořský
vzduch trochu zklidní. Pomůže to? Bude ráno moudřejší dnešního večera?

44
A tak jsme tedy hráli, celý koncert dokumentovala Kamila, jediný nehrající a tedy rozumný element tohoto výletu.

45
 Osmý den, co jsme viděli a co nám naopak uniklo.
Jo, abych nezapomněl, ráno to Móňu trochu přešlo. Nebo se tak aspoň tvářila. Do lepší nálady ji dostal až cidre se zvukařem
Branů na pláži, pak přišli i další, žvanili jsme a pili jsme, a taky to, že si konečně koupila takový prkno na vodu. Jako že bude
surfovat.

Moc se jí, ale (Monice) do vody nechtělo, asi se bála, že ji budeme sledovat, takže uvítala nabídku Davida, že to půjde
vyzkoušet. Byl to krásný pohled, když se snažil dostat do vln s prknem pod sebou a ono mu vždycky podklouzlo a najednou
byl David pod prknem. A s ubývajícím cídrem i veselejší a veselejší. Ten pohled. Nakonec to vzdal. "Koupila´s to blbě. To
prkno je polámaný!" zhodnotil, když ho vracel zpět majitelce. Začíná to fajn, dnešek si jistě dobře užijeme.
Dneska máme naplánovanou cestu do Quiberonu a případně až na ostrov Belle Ille. Péťa o tom sní už dobře půl roku a
hlavně vnitřně překonává strach z trajektu, kdo s ním jel někdy delší cestu metrem, pochopí. Při cestě se zastavujeme v
Erdevenu - kde je spousta volně přístupných megalitů, takovej další komplex na okolí, na rozdíl od Carnacu to nikdo nehlídá,
takže si tam můžeme udělat i "obětní" svačinu - Kamila vytahuje chleba se sýrem a salám a klobásu a každému podstrkuje
kousek. Nejdřív odmítám, abych jim to nesněd´, ale potom, když vidím, jak všichni bezostyšně žerou, přidávám se k nim a
dojíždím zbytky. Původně jsme měli vydržet do Quiberionu na čerstvý bagety. Na kamenech děláme různé pózy a skopičiny,
až se bojím, že probudíme zlé duchy dávných kultur a Ti nám přijdou přinejmenším vynadat!

Pavlíkova pohoda na sedm tisíc let starým šutru.

Na mě taky zbylo. Dojídám zbytky Kamiliny svačiny, nebylo to zlý, naopak, byl to docela dobrej nápad. Takový
pošušňáníčko uprostřed prehistorie. Připadám si jako úspěšný lovec mamutů, dožírající zbytky jeho chobotu.
Tam má nejlepší masíčko. Nevěříte?
46
 Okolojedoucí němečtí důchodoví manželé cykloturisté nás zachytili v kompletní sestavě, spokojené a načerpané
mystickou energií.

Do Quiberonu vede úzká cesta obklopená mořem. Teda jenom relativně, moře zakrývá většinou okolní porost a vystavěné
rodinné domky. To bydlení tam asi musí být celkem super. Když jsme jeli směr poloostrov, byla na cestě trochu zácpa, na
zpáteční to bylo ještě mnohem horší. A když jedete po takovýhle nudli, tak nemáte ani kam uhnout, natož to objet jinudy.
Nezbývá než být trpělivý! Celou cestu jsme koketovali s představou, že vyrazíme trajektem na ostrov Belle Ille en Mer,
vzhledem k celkem pokročilé hodině a celkem neznámým podmínkám, mi to sice zase tak moc reálné nepřipadalo, ale
nechme to koňovi, ten má větší hlavu. Všechno se uvidí na místě.
A taky se vidělo. Hlavně tužba některých (hádejte, kdo toužil nejvíc?) byla hodně pošramocena, ale dát za cestu na ostrůvek
v šest večer (i když je do deseti světlo) tolik, co za celou cestu z Prahy do Bretaně, bylo přece jen poněkud neúnosné, ale
hlavně nerozumné. A tak jsme si udělali krásnou procházku po nábřeží Quiberionu k soukromému zámečku, fotili se,
přepadli obchůdek s echt pravými bretaňskými sardinkami v plechovkách, sklenicích, lahůdkářství s rybí nabídkou a
atmosféra v týmu se pomalu zase uklidňuje. Monča ještě trošku trucuje, courá se vzadu za námi, ale už to nemá tu původní
ostrost. Ostatní se začínáme těšit na večer v kempu u cideru. Před tím ale zkoukneme ještě nějaký kapely v Lorient.

Tak tímhle žihadlem jsme mohli plout na ostrov snů -Belle Ille en Mer

47
Už zklidněná Móňa mi tajně půjčuje padesát Eur a tak se konečně taky vrhám do víru obchodů koupit tabák a bagety.
Hlavně moc baget. Když tam s Pavlem uvidím lízátka, rozhodnu se Moniku z vděčnosti jedním obdarovat. Pavlíkovi
kupuju malinové, které si vybral, pro Móňu schovávám do kapsy borůvkové. Ta se courá kdesi po obchodech se suvenýry a
než ji potkáme, tak se mi podařilo to lízátko ztratit a s tím i zbytek sebedůvěry. Prostě, když se to sere, tak se to sere. A tu
pajcku ji visím ještě doteď. Ale Moni, neboj se, už na ni šetřím!!!!!
Zítra nás čeká ještě poslední den v Lorient, původně měl být taky koncert, ale odpadl kvůli slavnostnímu průvodu a
ohňostroji. Plánujeme tedy výjezd do Vannes hrát na ulici, protože se nedá nic dělat. Prachy jsou potřeba. O tom žádná!

Přístav v Quiberonu v pozadí se zámečkem o kterém Péťa tvrdil: "to patří té slavné francouzské herečce, no té, však
víte, taková slavná je, no možná už jí to nepatří, ale dřív to určitě měla a dělala tady večírky a tak. Pořád byl nějakej
skandál v novinách, tak už to asi radši prodala ...

Erdeven

Cesta lemovaná kameny směřuje k jednomu z nejvyšších megalitů v Bretani, nazývanému "obr z Kerzerho"
měřícímu na výšku více než šest metrů

Erdeven je další z typických bretaňských center megalitických pozůstatků. Celé území Erdevenu se rozkládá na 3000 ha na
jižním pobřeží Bretaně, při posledním sčítání lidu bylo území osídleno 2606 stálými obyvateli. V období letní sezóny se
rozrůstá na 10 až 15 tisíc lidí. Pobřeží vzdálené asi osm kilometrů od městečka nabízí tři velké pláže oddělené dvěma

48
mohutnými skalnímy útvary. Tyto zlaté písčité pláže nabízejí možnost klasického koupání, potápění, prostor pro surfing i
windsurfing, a také pro sportovní rybaření. Nejproslulejší je ovšem nudistická pláž Kerminihy, skrytá před nenechavými
zraky zvědavců přírodními dunami i lesním porostem.

Nebýt Davida, došlo by k nenahraditelným historickým ztrátám. Pohotově zachytil padající megalit. Ne nadarmo má
jméno po chlapci, který skolil Goliáše.

Tady se asi někdo chlubí cizím peřím. Péťa vypadá, jako by celou historii Kerzerha spasil právě on. Ale výše vidíme,
kdo je tím pravým hrdinou.
49
Erdeven je dalším místem, skrývajícím v nedotčené přírodě, tak typické pro Bretaň svými borovými lesy, poklady období
megalitu. Při procházce volnou přírodou, či vyjížďce po upravených cyklostezkách (asi 80 km) můžete potkat řady menhirů,
dolmeny, z pozdějšího období kříže, kapličky, přírodní prameny křišťálové vody .... Výhodou je vysoká koncentrace různých
typů prehistorických památek na poměrně malém prostoru, a hlavně klidné prostředí, nepřecpané historiechtivými
turisty. Pro milovníky golfu je dostupné 18ti jamkové golfové hřiště Saint-Laurent (3 km od centra) na území mezi
Erdevenem a Ploemelem, dostupné jsou i tenisové kurty, hřiště pro squash nebo minigolf, ti co nevědí co s penězi mohou
navštívit Casino Barrière de Carnac.

Všichni jsou to magoři. Plaváček a Kamila, vzdávající hold starověkému božstvu. Asi bych to neměl prozrazovat, ale
tam v dáli vlevo, ten magor, zdvihající ruce k výšinám jsem patrně já. Buď si jenom napravuju bolavý záda, nebo
jsem taky podlehl geniu loci mystického místa keltského národa? Já křesťan???

Pro strávení příjemných večerů vám místní podnikatelé nabízí typickou bretaňskou kuchyni, bohatou na ryby a plody
moře, korunovanou palačinkami s velkým P a cídrem, můžete se i zůčastnit pravidelného "Fest-Noz", slavnosti bretaňské
hudby a tance.

Plaváček - Pavel Švanda odpočívá ve stínu obra v Kerzerhu, místa spadajícího do oblasti Erdevenské. Tento megalit
patří mezi největší v celé Bretani a měří více než šest metrů.

50
 Jak se nám vymstilo kouření a na Davidova slova došlo.

Celou francouzskou cestu nás David nezištně nabádal a varoval: "Lidi nekuřte, je to nezdravý, smrdí to a vůbec". Chvíli jsme
na to konto žertovali, chvíli se nechali vytáčet - obzvlášť já, jsem po těch letech života dost háklivej na to, aby mi někdo kecal
na starý kolena do života, chvíli to neposlouchali. Jak se říká, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ..... to
utrhne.

Že na úzké nudli, po které vede cesta do Quiberonu i zpět, byla zácpa, to jsem už psal. Ale při návratu byla fakt strašně
hustá. Dlouhá, ujelo se pět kroků a nic, a pět kroků a zase nic a tak pořád dokola, až jsem to nevydržel, ubalil si cigáro a
vyhrkl: "Já na to seru. Já jdu pěšky. Budu tam dřív než vy. A ještě si zapálím. Kdo to má tady vydržet." Monika se toho
chytla, a že jde se mnou. Vyskočili jsme tedy z auta, labužnicky potáhli, jednou dvakrát, když v tom ...
No, celá řada se dala do pohybu, a nejen na dva metry, ale pořád jeli, zrychlil jsem trochu krok. To zřejmě zpanikařilo
Moniku a ta vyrazila úprkem za autem. V hlavě se mi honily myšlenky: "Kašli na to, šak tě tady nenechaj," ale když vidím
´vznešené´ Mončiny poskoky vpřed, odhazuji taky své cigáro a uvádím své zničené tělo do pohybu. Auta už jedou bez
zastavení, cesta se uvolnila, ale Pavel nezklamal. Při nejbližší možné příležitosti odstavuje auto v bočním pruhu. Uff, už
budeme u něj. Ale co to??? Auto před námi poskočí vpřed. A zase stojí. Pavel má nějak moc lehkou nohu na plynu. Nebo že
by nám to dělal schválně? Tomu teda nevěřím.

Když se to ale opakuje potřetí, je to jasný. Známe to. Laciný blbý fórky. Takhle zradit kamarády a nechat se nahecovat
ostatními. Už to slyším: "Ujeď jim. Bude sranda. Ať se trochu projdou, když nás zdržujou. Oslaď jim to cigáro. Nemohli to
vydržet?"

Nakonec nás ale milostivě naloží a můžeme jet dál. Kouknu po sousedech, vzadu z toho mají pořád druhý vánoce, ale
Monika je už v klidu, Pavlík v pohodě, jako vždy. Dokonce na nás chvíli i vykouklo sluníčko, a já, pokud to moc na cestě
necuká, dopisuji svůj deník z cest.

Pohoda na cestě.

51
 Quiberon.

Kluci na procházce v Quiberonu. Pavel a jeho bageta. Já jsem z něj byl úplně hotovej, než jsme v supermarketu
došli k pokladně už hlodal do bagety díru. Jako by to nemohl vydržet. Strašně mě to štvalo - takováhle
neukázněnost. (Přitom jsem mu to ale vlastně strašně záviděl, takže poslední den jsem to už taky nevydržel,
vykašlal se na zásady a rval se s ním o první roh bagety, který se naskytl. Škoda, že jsem to nedělal dřív. Bylo to
fantastický.)

Historie poloostrova Quiberon sahá sedm tisíc let zpátky, stejně jako okolní ostrůvky i celé území Morbihanského regionu.
Prvním důležitým okamžikem celého regionu je šesté století před naším letopočtem, kdy došlo k osídlení kmenem Venétů,
kteří byli zdatní mořeplavci a ve své době obchodovali i s Britskými ostrovy. Když v roce 56. před Kristem vtrhly římské legie
do Bretaně a podrobili si Venéty, došlo k dalšímu historickému posunu ve vývoji regionu. Kolem roku 435 Bretoňci ve velkém
prchají přes moře do Británie, kde se usazují. A dál pokračují středověké dějiny opět v duchu celého území dnešní Bretaně,
britsko-francouzská válka o dědictví končící bitvou u Auray v roce 1364 smrtí Charlese de Blois a vítězstvím Jean
de Montforta a Anglie. Koncem osmnáctého století se zde pokusily vylodít skupiny poražených royalistů, avšak byly
odraženy armádou pod velením grenerála Hocha, později v Auray zajati a přes 900 emigrantů, toužících obnovit monarchii,
byli roku 1795 zastřeleni.

Hotýlek na nábřeží v Quiberonu.

52
Až do jedenáctého století byl Quiberon ostrov, který vlivem odlesňování velkých ploch uvolňuje masy písku, který
postupně vytvořil úžinu mezi poloostrovem a kontinentem. Uspořádání samotného poloostrova nám navíc nabízí jak písčité
slunečné pláže na straně Quiberonského zálivu přiléhajícího k Francii, zatímco západní strana polostrova, směřující k
otevřenému Atlantiku uchvátí svým drsným pobřežím, plným útesů, porostlých divokou trávou, kde dorážející Atlantský
oceán vytváří scenérii, jako vystřiženou ze skotského bedekru.

Péťa se tváří jako by chtěl říct: "Ta hérečka už to prodala, teď to patří nám!"

Zámeček Turpault, před kterým se nechala majetnicky vyfotografovat Monika s Petrem, vystavěl v roce 1904 ve
středověkém anglo-saském stylu Georges Turpault, nazval jej Hradem z moře a je vlastně jakoby baštou, střežící drsné
západní pobřeží Quiberonu. Později byl přejmenován na Château Turpault par les Quiberonnais. Toto sídlo bylo vždy v
soukromých rukách a nikdy nebylo uvolněno veřejnosti. Pokud budeme pokračovat pobřežní silnicí dále za Turpaultův
zámeček, čeká nás spousta odstavných parkovišť, zvoucích na prohlídku osmi kilometrů zátok, útesů, jeskyní a zákoutí,
které se objeví pouze v době odlivu. Tuto scenérii vytvořila dlouhodobá eroze, tvořená náporem větrů i útoky divokého
bouřlivého Atlantiku.

Pobřeží v Quiberonu.

Přesto nám Quiberon může nabídnout spoustu zajímavostí, mimo jiné památník generálu Hochovi, který byl vytvořen a
odhalen z podnětu republikánů, dále L'Eglise de Locmaria (kostel Locmaria) z patnáctého století, který v druhé polovině
osmnáctého století sloužil jako špitál. V polovině devatenáctého století přistavěná věž byla v roce 1900 za bouřky poničena
a oprava do dnešní podoby byla završena o šest let později, v roce 1906. Zmínku si také zaslouží Port Maria, jeden z
hlavních sardinářských přístavů Francie, tak i původní přístav Port Haliguen a s nimi souvisící první bretaňská továrna na
konzervaci sardinek.
53
Bez pozornosti by neměl zůstat ani L'Hôtel de Ville, původně l'Hôtel de France, který pravidelně hostil herečku Sarah
Berhnardt, poprvé v roce 1893 - pobývala zde pravidelně před odjezdem na Belle Ille en Mer, Mezi významné hosty patřili
také malíř Claude Monet, skladatel Nicole Hahn, Robert hraběte de Montesquiou, nebo dramatik Edmond Rostand ... Během
2. světové války byl využíván výhradně generálem Rommelem. Vzpomínky na všechny tyto blaze i neblaze proslulé hosty
uchovává zdejší muzeum
A stejně jako všude na okolí i zde můžeme najít řadu menhirových uskupení. Menhir je megalitický památník, tvořený jedním
vertikálně umístěným kamenným blokem. Název menhir vznikl složením dvou slov původního bretoňského jazyka men =
skála a hir = dlouhý, dlouho.

Zámeček na pobřeží.

Večer plný překvapení.

Navečer jsme vyrazili na procházku po Lorient - poslechnout si kapely, dát pivko a užít si večera. Rozdělili jsme se a každý
šel hledat to své podle vlastního zájmu.Naše čtyřka bloudila mezi stánky a dlouho jsme nemohli najít žádnou kapelu, která
by se dala beze zbytku vstřebat. Přiznejme si, že i při sebevětší toleranci, poslouchat celý týden bretaňskou muziku, byť v
různých úpravách, je nad lidské síly. Navíc spousta kapel byla vysloveně nevalné úrovně, Francouzům to očividně nevadilo
a všichni se bavili o sto šest. Ale čekal nás večer plný překvapení a zázraků ...
Nastal vlahý večer, výrazně se oteplilo a my začali doufat, že se alespoň jeden den dočkáme vlídnějšího počasí. Potulovali
jsme se nočním Lorient zdobeným hudbou všeho druhu a pořád ne a ne narazit na něco pořádnýho. Možná za to může
vypité pivo a cider, které jsme si při cestě dopřávali, ale najednou přišlo z nebes zjevení. Z šílené odrhovačkové kapely se
najednou vylíhli naprosto skvělí instrumentalisté a jejich sóla na rozloučenou nás zdvihala ze židlí a chtělo se nám tančit. (To
jsem ještě netušil, co nám večer přinese.) A pak to šlo ráz na ráz. Rychle na sraz k hlavnímu stanu a tam nás kromě čtyř
zbylých účastníků zájezdu čekalo další překvapení v podobě kapely "Esquisse", hrající ve složení ságo (sopr., alt, brtn.),
klarinet (kytara), heligonka (tolik hráčů na knoflíkovku jsem neviděl v životě, co tady za jediný týden a někteří byli, klobouk
dolů, opravdu brilantní hráči) a dvoje bicí (souprava a perkusse). Zážitek pro bohy! Nádherně pojaté harmonie, kosmopolitní
hudební inspirace, místy až minimalistické a kakofonické pasáže ústily v jazzové rify, to vše spojeno francouzským
šansonem a okořeněné bretaňským folklórem. Prostě naživo to bylo opravdu nezapomenutelné. Ale večer ještě nekončil.

Ono bylo spíš už hluboká noc, asi hodinu po půlnoci vystřídala "Esquissáky" bretaňská lidová, a to nejen kvalitní, ale jelikož
tradicionalistická, vytáhla všechny přítomné domorodce do tance. A to do tance lidového, kdy se různé krokové variace
používají k tanci v kruhu, v hadu a vznikají z toho takové ty lidové propletence. První neodolal Pavel - Plaváček, probudila se
v něm jeho "irská" krev (nebo whisky) a připojil se do závěsu jednoho z hadů. V zápětí už za ní skotačí Móňa a Mirda.
Monika za chvíli tančí jak rodilá Bretoňka, to pánové vypadají trošku jako nezbední kozlíci. Ale v tuto dobu je to jedno,
vysoká hladina času i alkoholu otupuje směšnost jejich počínání a naopak se proměňuje v čirý akt česko-bretaňského
přátelství.
Další záběry skupiny Esquisse z festivalu v Lorient.

54
 Koně se také střílejí.

Pokud si někdo z vás vzpomene na film, jehož název jsem použil v podtitulku, ví, že je to film o tanečním maratonu, který
ovšem (podle dobové české kritiky) hlavně nastavuje kritické zrcadlo špinavé politice USA, založené na nespravedlnosti a
násilí a evokuje bezútěšnou situaci v Americe v době hospodářské krize v třicátých letech. Ostatně obdobně je dnes tento
film prezentován i v oficiálním textu distributora. V mých vzpomínkách z něj ovšem utkvělo hlavně téma šíleného tanečního
maratonu, s velice silným emočním prožitkem, jdoucím až za hranice lidských sil.

Ve chvíli, kdy se mne, i ostatní, snaží Móňa stáhnout na plac, přichází mi jako první na mysl právě tento film. Co si budeme
povídat, pokud nechci dopadnout jako oni, nezbývá než odolávat všem výzvám k tanci. Nejsem sebevrah. A když ke všemu
připočítám fotbálek a z něj ztuhlé dolní končetiny, bolavý záda a prohulené plíce, musím sebekriticky uznat, že tenhle nápor
by moje tělo nemuselo vydržet. Takže jsme někteří radši zůstali stranou a popíjeli pivo za zvuku bretaňských bojových
popěvků a písní. Byla to nádherná podívaná. Peťovi se obzvlášť líbila zpěvačka, my s Pavlíkem jsme se ale shodli, že by
nemusela být tak oplácaná, ale že když zavřeme oči, tak že teda vypadá fakt dobře. Zpívala totiž opravdu výborně. Dobrý
byl i bombardista, ale opravdu fascinující byl hráč na basklarinet. Jeho basfigury byly skvostné, stejně jako saxofonová sóla.
V kombinaci s davovým tancem (propletenci hadů) a pivem - něco opravdu nepopsatelného. A když ještě postupně na pódiu
kapelu doplňovali noví a noví hudebníci - bombardisté a "dudisté" (vždycky když dohráli na své štaci, tak přišli sem a
nakonec zaplnili celé pódium) a hudba získávala čím dál víc na gradaci a síle, pochopil jsem nosnost této lidové hudby.
Ale všechno má svůj konec, takže po třetí ráno, když kapela dohrála a my přihlížející, s výrazem uznání, přivítali tanečníky.
("Míro, na tebe byl fakt Boží pohled, vypadal´s jak malé skotačící kůzle ...")

Z reproduktorů se ozval valčík. "Tak tohle bych celkem zvládl," slyším se říkat a už se nedalo couvnout. Vidím se, jak se
okolo mně míhá okolí a já s Monikou na parketu roztáčím valčík. Hezky po česky. Z gruntu a od podlahy. ("Ach to pivo!,"
lituju poprvé v životě, "nebejt něho, mohl jsem zůstat na živu.")

"Ježíš, promíň" křičím, když jí k podlaze přidupávám svými sto kily její "něžnou nožku" v pohorkách a válíme to tak, že i
Bretoňci z toho zase zpětně na nás valí - oči! Ještě že i každý valčík jednou končí (tenhle byl, dle mých pocitů nějak opravdu
dlouhý) a já, tváře se, že nuda, se snažím popadnout dech. Po více než dvaceti letech klasický tanec v mém podání, a ještě
k tomu v Bretani! Opravdu nezapomenutelné!

V kempu noční "papu" a trochu vínka, tentokrát vše v úplné tichosti, rozcházíme se brzy - kolem půl páté, do stanů, někteří
pod širák.

Den poslední.

No jo, vzpomínka na včerejšek. Ale taky důkaz, že nekecám. Na první fotce jsem ještě celkem normálně, v poho, ale
na té druhé vidíte moje záda a vpravo mou duši, která v té chvíli zrovna opouštěla moje tělo. Odstředivou sílou.
Takovej to totiž byl fofr!

55
Ráno se probouzíme a venku už je zase úplnej hnus. Monice a Pavlovi je to očividně jedno, spí venku i když na ně leje voda
plným proudem. První, co si ze včerejška připomenu, jsou ty tanečky. To fakt nemělo chybu. Fakt jim to všem šlo. Až jsem
záviděl, že nemám stejnou odvahu jako oni. Nějak se prostě už v mým věku nedovedu úplně uvolnit a bavit. Asi je to škoda,
ale co se dá dělat. takový je život.

Míra v akci při večerních bretaňských tancích v Lorient.

Občas se sešli naši hrdinové při tanci i společně. A Plaváček, jak si hlídá tu sličnou Bretaňku. Všímáte taky? Až má
křeče v ruce. Přitom očiskama bloudí po Monice. Proutník jeden!

Než se ostatní proberou do deštivého rána, dopisuji do svého deníku včerejší zážitky. Jako bych tušil, že vše budu dopisovat
skoro po půl roce a přiznejme si, že bez poznámek bych spoustu věcí zapomněl.

56
 Ráno je zase hnusné, prudké a husté spršky nás vyhánějí od snídaně do prádelny, kde se snažíme dosnídat. Hrát někde na
ulici už ale nepřichází vůbec v úvahu. To by naše nástroje nepřežily. A my taky ne. Navíc David skuhrá od rána, že ho bolí
levej prostředníček. Prý na něj včera v noci někde spadl. No jo, už vím. Včera jsme v noci šli hledat záchod a když jsme ho
nenašli, David se hodlal vyprázdnit do mořského zálivu, prý se tam toho vejde .... U toho být nemusím, to se radši pochčiju,
myslím si a mizím hledat dál. A pak jsem na ně narazil. třikrát jsme šli okolo a nevšimli si. Na ty záchody. Přitom byly hned
vedle nás. Podle ranního Davidova vyprávění ho tam na břehu vychytal nějakej chlap a vyhnal pryč. Když hledal nějaké jiné
vhodnější místo, uklouzl na šikmém břehu a přisedl si ruku. Skučí, že to má asi zlomený. Moc mu nevěřím, přece není
možný si tak jednoduše zlomit prst. To bych já musel být rozlámanej už na tisíc kousků a zatím v celým životě nic. Ani jedna
zlomeninka. Snažím se to trošku zlehčovat, ale Davidovi to očividně nejde pod fousy. No fakt to strašně bolí. Tak mu to
trošku provizorně zadlahujem a David už o tom přestane mluvit.
Ve čtyři odpoledne vyrážíme na poslední nákup tady, na večer musíme nakoupit víno a cídr, ono to pivo tam při akci leze
dost do peněz! Tradičně se už dělíme do tří hloučků - manželata, P + P a naše Jull Dajenovská čtyřka. Večerní Lorient nás
čeká. A na přivítanou nám hraje průvod dudáků. Monča se z nich může zfanfrnět.

Dudácký průvod v Lorient.

Lorientské intermezzo.

Večer začíná dobře. Péťa hledá po stáncích nějakou tašku, ta jeho už se rozpadá, a taky náramek, ten z neděle totiž ztratil.
Monču drží dobrá nálada, já působím vyzývaně, jako vždycky, Pavlík sarkasticky klidný. No prostě pohoda. A jak se říká, co
se má stát, to se taky stane. Najednou sedí Péťa s Móňou jako předloha karikaturistovi a my s Pavlem se řežeme smíchy.
Opravdu skvělý kreslíř ten pán byl. Monika se teda nejdřív moc netvářila, malíř zjevně nesplnil její prosbu, aby vypadala jako
princezna, chvíli se supila a ohrnovala uraženě dolní pysk, postupně se s tím začala smiřovat, aby nakonec uznala, že je to
dobrý. To Péťa, ten byl spokojený hned. Přímo čišel nadšením. No posuďte sami, není to pěkný?

57
 Poslední večer v Lorient.

Tak, Peťa má nakoupíno, teda tašku a řemínek i portrét udělanej, ale abychom opravdu nakoupili, stavujeme se pro jistotu u
stánku s medovinou, ta zdejší je opravdu chuťově excelentní. To se slovy nedá popsat. A konečně můžeme vyrazit směr
muzika. Koukneme na přístaviště, tady se to někde Davidovi asi stalo a naráz procházíme okolo Lunaparku. Takový to
klasický, co známe z českých poutí - střelnice, atrakce. "Jé, já na to chci. Romane, pojď, půjdeme," vytrhne mě z pohledu na
atrakci typu centrifugy a myšlenek na "blití" naše občas infantilní zpěvačka. "SI NOR-MÁL-NÍ???" slabikuju s děsem v očích
otázku. Pak si ale uvědomím, že horší než valčík to snad nebude a taky kolik věcí jsme holce za těch deset dnů v "zájmu
kolektivu" upřeli, a tak vlastně proč ne. "Přece nésu žádná sračka. Já so hanák a gdo je víc!" myslím si a přikyvuju. Jenom
pořád nechápu, proč si k tomu vybrala právě mě?? Asi proto že jsem měkkej, a snadno se nechám ukecat. Naštěstí mají
zavřeno. Nevadí, počkáme na večer.
Zatím se procházíme po městě a hledáme nějakou kapelu, která by se dala poslouchat. Nikde nic. O půl desáté jdeme na
sraz s ostatními. Všichni chtějí do kempu. Nejvíc David, bolí ho ten prst, je téměř zběsile hysterický, když oznamuju, že
jdeme ještě na atrakce. Vytáčí mě. Už zase. Asi se prudíme navzájem. Naštěstí jsem splachovací. To víte. Lvíček. Za chvíli
jako by se nic nestalo. Jenom si pomyslím, "do prkýnka, jestli ten to má zlomený, tak musí mít buď strašně měkký kosti,
nebo těžkou prdel!" Nakonec ustupuje (díky mé těžké podpásovce, když mu vypálím nazpět první večer, kdy jsem na ně
čekal do půl druhý ráno s nesnesitelně bolavejma zádama a neřek´ jsem ani slovo) a my s Monikou můžeme vstříc
dobrodružství. Lákáme i ostatní, ale nikomu se očividně nechce.
Srágorové. Abych se nebál, začal jsem se radši těšit. Trošku jsem ještě dělal dole dámu, zatím co Monča kupovala lístky a
se všemi se teatrálně loučil a spěšně sepisoval závěť. A lidi, stálo to za to! Já se vám vyřval a vyřádil. Fakt dost dobrý. Po
tom prvním kolečku jsem se na létající loď či co už vysloveně těšil jak malej Jarda. A podruhý se odvážil i Míra a byl kopec
srandy.
Jenom mi trošičku "vadilo", že Pavlík provokativně kouřil z mejch cigaret. Sice jsem říkal, že je zdědí až tam nahoře umřu,
ale takhle to přivolávat?

Jó kolotoče, to je naše!

Tady Monika hraje trošku pro obecenstvo, jak je jí zle.

58
A už se točíme!

59
 Srandy kopec. Hned bych si to zopakoval!

A tady bylo nejlíp. To jsme se vyřádilli. A mezi námi, kdyby nám ti "frantíci" na okolí rozumněli, možná by se hodně
divili, co to křičeli jak o život zároveň s námi! Radši nepřekládat!

Vracíme se domů.

60
8. 8. 2008 V noci zase nemůžu spát. Už jsem si na to zvykl. V sedm ráno vymetená obloha. Konečně bude slunce. Prdlajz.
Za půl hodiny je černo.

Dnes už je den návratu. Z původních jedenácti vyjíždíme o půl jedné. David se nenechává zvyklat našimi poznámkami a
rádoby vtipnými kecy, že dnešním cílem není Mont Saint-Michel, ale Hospital Saint-Michel. Mám strach, že na M-S-M
nestihneme před přílivem. Tak moc ho toužím vidět. Jak už dlouho nic na světě, bude mě hodně štvát, když to
neuvidíme. Sním o tom již několik let.

Z druhý strany musíme všichni rozumně uvážit, že kdyby možnost doktora nedostal, díky našim sobeckým důvodům, mohli
bychom si potom vyčítat, kdyby to bylo něco vážnýho. Ale čertík v hlavě mi zase vybrukuje - "No a co, neměl chlastat, když
to neumí!" ale tudy cesta nevede. Pokud ho nechceme mít na svědomí, cesta vede jedině přes nemocnici. Posere se mu
prst kvůli nám a kdo si to bude vyčítat. to za to nestojí. Protože prst pro kytaristu, to je, mezi námi jako pluh pro oráče,
klávesnice pro počítačové experty, lopata pro dělníka či vagína pro prostitutku. S tím si opravdu není radno začínat.
Příjmají nás až ve čtvrté nemocnici, po cestě potkáváme naposledy Kateřinu, jako by na rozloučenou. Když
francouzské šikulky vypisují Davidovy papíry, udělají z něj "Madam Davi" a pak už jen čekáme. Hodinu, hodinu a půl.
Konečně vychází z nemocnice David, ruku nese před sebou jako svátost, prostředníček zfixovaný k ukazováčku a
vítězoslavně hlásí: "Doktor říkal, že to mám broukn (broken) a to je prý zlomený. Ještě že jsem tam šel!" Jsem rád, že má
David tak bezmeznou důvěru ve francouzské felčary. Kdo ví, co mu "broukal" ten doktor, ale stejně si myslím, že mu s tím
něco opravdu pořádného budou moci udělat až v Praze. Ale třeba se mu na cestu uleví. Bohužel ale už je jisté, že s námi
nebude moci hrát třiadvacátýho v Balbínce. Holt, co naplat, broukn, je broukn.

A teď honem rychle na Mont Saint-Michel. Jen abychom to stihli!

Hora svatého Michala.

Blížíme se k pobřeží. Každou chvíli by se měl už objevit. Bude pod vodou? Jaký to bude pocit, poprvé uvidět na vlastní oči
něco, co znám důvěrně z fotografií, z vyprávění, i jedno puzzle jsem složil. Třítisícový. A několikrát. A pak jsem ho nalepil
doma na záchodě, abych ho měl pořád na očích. Někdy i vypoulených. Může být něco důvěrnějšího, než vztah s někým
nebo něčím, s kým sdílíte onu místnost? Jistě, že ne. Vlastně tam už znám důvěrně každý kámen. A nejen ten, dalo by se
říct.
A najednou se na obzoru objeví charakteristická špice kláštera. Nebude pod vodou? No moje nervy.
Uf, je to dobrý, parkujeme auto a vydáváme se směrem ke klášteru. Zblízka vypadá opravdu monumentálně. Proplantáme
se uličkami až ke vstupu. Tady vyřešíme dilema, zda jít dovnitř na prohlídku, trháme se na dvě party a už můžeme dovnitř.
Nemám slov, která by popsala celou atmosféru. Nechám tedy mluvit svůj mobil.

61
62
63
64
65
 Ááách!

Le Mont Saint-Michel.

Příjezd k Mont Saint-Michel.

Trocha historie nikoho nezabije, říká se. Pokud vás jo, tak mi dejte vědět a já vám potom zahraju na funuse.

Začalo to tím, že Bůh stvořil zemi. A na ní místo, kde je v době přílivu až patnáct metrů vody a při odlivu tekuté pískoviště.
Někdy i deset až patnáct kilometrů směrem do moře. A uprostřed toho kopec. Žulový kopec. Hora. Ostrov. Přílivový ostrov.
Od poloviny devatenáctého století umělý poloostrov, neboť byl spojem s pobřežím náspem.
Již v keltských dobách byl ostrov uctíván jako jeden z "mořských hrobů", kam odcházely duše zemřelých. Takže v dobách
římských dostal ostrov název Hrobová hora. Pak se ale, dle věrohodné legendy, biskupovi v nedalekém Avranches,
svatému Aubertovi (to ještě svatým nebyl, ale v této chvíli už na to měl náběh!) ve snu zjevil archanděl Michael a přikázal
mu, aby na vrcholku hory postavil chrám. A jak se říká, muselo dojít i na přísloví: Chytrému napověz, hloupého trkni. On totiž
Aubert zpočátku neudělal nic. Nějak se mu ten sen nepozdával. A tak musel Michael přijít znovu. A zase nic. Až teprve
potřetí, když mu poklepal na čelo, Aubert procitl a uvěřil. Jal se postavit kostelík, který se stal základem dnešního opatství. A
to se odehrálo v roce 708 - 9, letos se chystají veliké oslavy - 1300 let trvání.
66
 V chrámu v Mont Saint-Michel.

Zásadní posun přišel v roce 966, kdy Richard I. - vévoda z Normandie - daroval kapli benediktinům. Ti zde založili opatství a
vystavěli románský kostel. V 11. století vybudovali ve skále soustavu krypt a první klášterní budovy na severním úbočí hory.
O sto let později se rozrostl komplex budov na západní a jižní stranu ostrova. Když francouzský král Filip Augustus ve
třináctém století dobyl Normandii, vznikla potřeba klášter rozšířit, což odstartovalo gotickou éru opatství. Vznikly první dvou
a třípatrové budovy kláštera a refektáře. Po vypuknuté stoleté války bylo nutno klášter ochránit a proto byly vybudovány
vojenské budovy s opevněním. To ochránilo klášter po celou dobu třicetiletého obléhání, takže nebyl nikdy dobyt. Mont Sain-
Michel se tak stal symbolem národního odporu a francouzské identity.
V patnáctém století byl románský opatský chrám přestavěn, z převážné části ale zůstala podoba kostela románská, pouze
románské kněžiště bylo nahrazeno okázalým gotickým. Mont Sain-Michel se stává významným vzdělanostním centrem a
poutním místem, který přitahoval věřící z celé západní Evropy.

V klášteře Mont Saint-Michel.

67
V osmnáctém století nasadila krutou ránu opatství francouzská revoluce Napoleonovo císařství. Za vlády Napoleona
Bonaparta dostal ostrov název Ile de la Liberté (Ostrov svobody). Opatství bylo zrušeno a celý komplex sloužil jako věznice
až do roku 1863. O jedenáct let později se Mont Saint-Michel na nátlak stává národní kulturní památkou.

V roce 1966 k 1000 výročí založení opatství bylo svaté místo vráceno zpět k svému duchovnímu účelu. Ostrov, záliv i
klášter jsou od roku 1979 zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO. Tuto památku ročně navštíví přes 3 miliony
lidí. V roce 2001 se zde usadili bratři a sestry Mnišského bratrstva z Jeruzaléma, kteří by mu, jako zdejší duchovní správa s
místními nadšenci, rádi vrátili jeho charakter poutního místa a propojili ho s jinými svatomichalskými památkami v Evropě.

Krby v Mont Saint-Michel.

Průhled komínem v Mont Saint-Michel.

68
Klášterní výtah v Mont Saint-Michel.

69
Tekuté písky u Mont Saint-Michel.

Jull Dajen pod Mont Saint-Michel.

70
 K Remeši je cesta dlouhá, stromkama je sázená.
Sedím už půl hodiny před prázdnou obrazovkou (mimochodem, jako tapetu mám samozřejmě Mont Saint-
Michel - je zajímavý, že někde píšou v jeho názvu mezi jednotlivými slovy pomlčky a někde zase ne, a to i
Francouzi, zvolil jsem zlatou střední cestu - první slovní spojení bez pomlčky, druhý s) a navozuji v sobě
srpnovou atmosféru. Chce se mi jenom tak zůstat sedět a snít.

Soustředění posluchači v přítmí sálu v Mont Saint-Michel.

Naráz se ocitám zase zpátky, sedíme na večeři v hospůdce kousek od kláštera, hlavu plnou zážitků. Taky
hudebních. Když jsme procházeli klášterem, v některých místnostech jsme narazili na muzikanty, kteří hráli ku
poslechu návštěvníkům. První setkání bylo poněkud překvapivé, nejen proto, že jsme přišli do jednoho sálu a
tam se rozehrával čelista. Taky proto, že to nebylo rozehrávání, ale už produkce. Mastil tam nějaký etudy,
navíc dost falešně, všem se to ale očividně líbilo, Peťa ho hned chtěl vzít do kapely, Monika na něm mohla oči
nechat. Vzdal jsem to první a posouval se dál ve směru prohlídky. A udělal jsem dobře. Naráz se ze stínu
vyloupla vznešená flétna. A kráááásná! Ach. Libě hrála nějakýho Telemana, až srdce usedalo. To už ale přišel
i Peťa a Pavel, Peťa na ni dělal oči a nechtěl ji jenom do kapely. Nakonec z toho bylo alespoň pár přátelských
slov. Nebudu komentovat Péťovi konverzační schopnosti v angličtině, ale asi je štěstí, že u některých činností
se nemusí mluvit. Taky jsme prošli okolo cembalistky, sličné to děvy, která mě muzikantsky přesvědčila asi
nejvíce. Zavzpomínal jsem na starý časy, kdy jsme zamlada taky chodívali hrát po zámcích (Náměšť na Hané,
Bouzov ...), je to dobrá praxe pro mladý muzikanty.

Mladý violoncellista v Mont Saint-Michel.

71
Co mi ale úplně vyrazilo dech, byla bohoslužba, na kterou jsme taky narazili při prohlídce. Mniši a jeptišky totiž při těchto
večerních modlitbách zpívali středověké chorály a žalmy, Tak jemný, úžasně čistý a kultivovaný zpěv jsem nikdy nikde ještě
neslyšel. Bylo to vznešené, Božské, nadpozemsky krásné ......
Padl návrh, že bychom mohli přebivakovat přímo někde poblíž kláštera, ale nakonec zvítězil zdravý rozum (od
nechráněného pobřeží šel nepříjemně čerstvý, studený vítr) a my se rozhodli popojet kousek blíž k domovu, směr Rouen. Již
nehledáme zbytečně nějaké volné venkovské místo, ale najíždíme na dálniční pavézu, tam rozkládáme spacáky a je to se
vším komfortem.
9. 8. 2008
Ráno se hrabeme ze spacáků, už abych se zase vyspal na normální posteli. Nemůžu se vůbec narovnat. Lehce posnídáme
a v jedenáct hurá na cestu - Rouen, Beauvais, Compiégne, Reims ....

Katedrála v Remeši.

Katedrála Notre-Dame v Remeši, centru kraje Champagne, patří mezi další francouzské gotické památky, zapsané na
seznamu UNESCO, společně s remešským opatstvím Saint-Remi a arcibiskupským palácem Tau v roce 1991. Je jedním z
vrcholů "notrdamského" trojúhelníku - Paříž, Chartres a Reims. Neodvážím se posoudit, která památka na mě víc
zapůsobila, všechny sebou nesou pečeť nesmírné duchovní jednoty a síly.

Po požáru původní remešské katedrály v roce 1210 začala z popudu remešského arcibiskupa Aubriho z Humbertu, který již
rok po požáru položil základní kámen nové stavby. Možná že i soupeření se současně rostoucí stavbou katedrály v Amiens
pomohl vytvořit tento gotický skvost, vyznačující se napostou dokonalou jednotou. A s tím ruku v ruce vědomí, že remešský
arcibiskup má výsostné právo korunovace francouzských králů a to již od roku 1027. Korunovace Ludvíka VIII. (1223) a
Ludvíka IX. – svatého (1226) se konaly uprostřed staveniště. Posledním korunovaným králem byl Karel X. - 29.5.1825.

72
Díky bohaté sochařské výzdobě se katedrále přezdívá "katedrála andělů". Tím nejznámějším z nich je usmívající se anděl s
rozprostřenými křídly umístěný nad levým severním portálem. Sochařská výzdoba je rozšířena až na vnitřní stranu
západního portálu. Stavitelům byla vzorem pro výzdobu katedrála v Chartres, přičemž ji obohatili ještě místními
tradicionalistickými detaily. Severní příčná chrámová loď katedrály v Remeši ukrývá orloj z 15. století s lunárním kalendářem.
Každou hodinu se objevují dva průvody sošek, z nichž jeden připomíná zbožňování Mágů a druhý útěk Kristovy rodiny do
Egypta. Hlavní kapli katedrály zdobí slavná modrá mozaiková okna, která vytvořil v roce 1974 Marc Chagall.

Pro nás Čechy má Remeš zvláštní význam nejen díky roku 1398, kdy zde došlo k jednání Karla VI. s římským a českým
králem Václavem IV. o návrhu pařížské univerzity na odstranění schizmatu, ale od 16. století se v Reims uchovává tzv.
remešské evangelium, cyrilicí psaná církevněslovanská památka z 11.st. (do roku 1452 byla v majetku kláštera Na
Slovanech - Emauzy - v Praze), na které při korunovaci přísahali francouzští králové (exte du sacre). První cyrilickou část
přečetl jako první ruský velvyslanec francouzského dvora, který se k ní dostal někdy počátkem 18.století a tím prokázal její
slovanský původ.

Katedrála v Remeši.

73
 Návrat.

Další neskutečný zážitek. Zapínám mobil, po Mont Saint-Michel jsem jej vypnul, neboť baterka již po tom nevšedním zážitku
prokazovala stav infarktu a doufal jsem, že se na Remeš ještě trochu vzpamatuje. V tu ránu mi začne mobil vyzvánět jako o
pouti, hrnou se na mě SMSky s přáním k svátku. Úplně jsem zapomněl. V té dálavě mě to dojímá téměř k slzám. Díky vám,
přátelé. A dokonce si vzpomněly i děti.

Procházíme se okolo katedrály, vnímáme její mohutnost a co teprve, když půjdeme dovnitř. Úžasný pocit. Zapalujeme svíčky
za šťastný návrat, já se jdu projít sám v klidu okolo. Když se blížím k oltáři, zaslechnu hudbu. Barokní. A všechno sólo hoboj
s orchestrem. Jako na objednávku. Vivaldi, Telemann, Bach ... Ve chvíli, kdy medituji pod vitrážemi Marca Chagala, se ozve
Adagio, druhá věta koncertu c moll od Benedetta Marcella a já mám slzy dojetí na krajíčku znovu.

74
Scházíme se před kostelem a jdeme najít nějakou kavárnu s výhledem na Remešský "monument", abychom rty své v pivu,
či jiném lahodném moku smočili. Daří se nám to a neznám nic lepšího, než pivo a kafe ve stínu Remešské katedrály. Točí
Amstel. Konečně zase trochu normální pivo. Už se těším, jak si doma uvařím pořádný kotel obyčejnýho turka a dám k tomu
to naše milovaný pivečko. V srdci cítím podivné rozechvění z toho, že už to všechno končí. Budou mi scházet. Syčáci!
Všichni!!!

75
 A to je konec.
10. 8. 2008 Večer jsme se posunuli z Francie do Německa. Bivakujeme již tradičně na odpočívadle, protože komfort
záchodu a tekoucí vody se nedá odmítnout. Poslední dvě cestovní noci mi moc štěstí nepřináší, včera jsem ztratil úplně
novel paklík tabáku, hned ráno zapalovač, a teď, když si chci nachystat spaní, tak můj spacák, ta malá, naprosto nesmyslně
těsná a děsná věc je pryč. Připadám si jako upír, který nemůže najít svou rakev, ráno jsem zimou na nohou již v šest hodin a
abych se nenudil, vyfotil jsem si naposledy ty moje ovečky, jak roztroušené po okolí spokojeně oddechují. Dnes večer už
budeme spát ve své vlastní posteli. Na rozloučenou vytahuji naposled kytaru a hraji každému jeho oblíbené písničky -
Kometu, Až to se mnů sekne, Zítra ráno v pět od Nohavici a Na dně od Nerezů, všechno to zakončí Plaváček svým
Carolanem. Máme splněno, můžeme nasedat.

A to je konec. Teď už je jenom cesta do Prahy. A další akce - Balbínka.

........................................................................................

V Praze objevuji v šuplíku ony dvě ztracené kazety. "Milánci", přiznejte se, kdo to byl?

http://virtan.sblog.cz
76
 Fotodokumentace

Použité fotografie pocházejí z fotoaparátu a rukou Míry Hofbauera a jeho, dnes už ženy, Kamily, pár "ilustracemi"
jsem přispěl já ze svýho mobilu. V posledním albu najdete naskenovaný celý můj ruční zápis akce.
Fotogalerie Bretaň (M+K H.)

Bretagne 2008-1

Bretagne 2008 -2

Bretagne 2008 -3

telefon Bretagne

77
 Jull Dajen - zápisky z cest

http://virtan.sblog.cz

78